Přímo v akci jej lidé v sobotu viděli při bojových ukázkách Těžká léta 1938 a 1945 v Hlučíně-Darkovičkách. Na jeho obnově odborníci pracovali tři roky a rozebírání, broušení, prořezávání závitů, renovaci starých dílů a následnému sestavování celého stroje dohromady věnovali tisíce hodin.
„Když jsme jej přivezli, byla to hromada šrotu. Zvenčí držel pohromadě a byl kompletní, ale uvnitř byl totálně zničený. Všechno zrezivělé, na podlaze asi dvaceticentimetrová vrstva kamení, prázdných lahví, odpadků a všeho, co tam lidé dokázali nacpat. Pod touto vrstvou voda a bahno,“ nastínil počáteční stav bojového stroje restaurátor Jaroslav Post.
Tank se musel vyklidit a rozebrat do posledního šroubku. „Sundat věž a pancíře nad motorem, vytáhnout a rozebrat motor, vytáhnout díly z bojového prostoru. A pak jednotlivé díly začít opravovat,“ popsal Post. Práce to nebyla jednoduchá, jen váha věže tanku se počítá na tuny a například ložisko kola váží více než sto kilogramů.
Nejvíce zabrat však daly restaurátorům rzí „srostlé“ pásy tanku. „To byl problém. Rozdělávali jsme je tři čtvrtě roku. Když to šlo dobře, tak jsme jeden čep vytloukali hodinu, když to nešlo, tak i dva tři dny. Pomáhali jsme si autogenem, hydraulikou i kladivem,“ vysvětlil Post.
Zachránit museli každý článek, náhrada už není k mání. Kompletně se rozebíral i motor, také zatuhlý, táhla a pedály zrezivělé.
Značná část dílů ale chyběla nebo byla tak poničená, že je nebylo možné obnovit. Šlo například o přepážky mezi motorem a bojovým prostorem, páky na příklopy i různé čepy a táhla. Musely se vyrobit. „Máme ještě jeden tank, z něhož jsme chybějící části demontovali a podle tohoto vzoru je nechávali udělat,“ popsal Marek Slanina, kurátor a zbrojíř Národního památníku II. světové války v Hrabyni.
V interiéru nechybí ani nejmenší detaily
Posloužily i tanky, které už nikdy pojízdné nebudou a zůstanou jen jako stojící modely. „Všechny jsme je prolézali. Mají zavařené poklopy, aby se tam nikdo nedostal, takže jsme je museli odbrousit, vlézt dovnitř, podívat se, co se dá použít, vymontovat a pak zase zavařit poklopy,“ dodal Slanina.
Některé součástky ale muzejníci nenašli nikde, lidé si je totiž odnášejí domů. „Třeba na všech kolech mají být takové krytky, poklopy, které drží ložisko. Všechny jsou pryč, na všech tancích. Ty se musely nahrazovat,“ doplnil zbrojíř.
Teď je tank plně funkční. „S jedinou výjimkou – podle zákona musí mít znehodnocenou zbraň. Upravená hlaveň kanónu může střílet jen akusticky, na efekt výstřelu,“ upřesnil Slanina.
Interiér je vybavený do všech detailů včetně ventilátorů na odvětrávání povýstřelových spalin, sedaček pro obsluhu tanku, držáků na munici či funkčního zaměřovače a periskopů. Originálně jsou natřené i nádrže na provozní kapaliny – ty na palivo žlutou, na olej hnědou, vodu signalizuje zelená a vzduchový rozvod modrá.
„Vycházeli jsme z armádního manuálu k tanku z roku 1954, je tam celý technický popis,“ doplnil restaurátor Post, který opravený tank při sobotních bojových ukázkách v Darkovičkách řídil.
Jede na všechno, co hoří
Stroj obsluhovala pětičlenná posádka – velitel, nabíječ, střelec, spodní střelec a radista a řidič. Tank pojmul 85 nábojů do kanonu a asi pět tisíc do kulometů, osazen býval dvěma kulomety.
Jede až sedmdesátikilometrovou rychlostí, v průměru však okolo třiceti či čtyřiceti kilometrů za hodinu. Pohání jej nafta, motor je však vícepalivový. „V podstatě by dokázal jet na všechno, co hoří. Benzin, nafta, petrolej,“ vyjmenoval Post. Předepsaná spotřeba tanku činí 380 litrů na 100 kilometrů, podle restaurátorů si ale umí vzít a často vezme i víc.
Tank byl vyrobený těsně po válce. „Tyto tanky se u nás vyráběly v licenci a od těch válečných se liší tím, že jsou pečlivěji zpracované. Když je v 50. a 60. letech armáda vyřazovala, vznikaly pomníky a tanky se stavěly na místa, kudy šla tanková cesta,“ upřesnil Marek Slanina s tím, že vůbec prvním stanovištěm tohoto tanku byla Štítina.
V dalších letech k tanku T-34 na vojenských ukázkách muzea přibude i takzvaný hakl – polopásový obrněný transportér OT-810, jehož obnova právě začala. „Renovujeme také samohybné dělo SD-100,“ nastínil další práce Jaroslav Post.
