„Prohlásil jsem tehdy, že socialismus s lidskou tváří nahrazuje socialismus s husí kůží. Myslel jsem to tak, že přináší strach. A oni ten můj výrok vztáhli i na Husáka,“ připomíná Vystavěl neblaze proslulého komunistického politika.
Vzpomenete si ještě, kdy a kde jste se dozvěděl o okupaci?
Samozřejmě. Spal jsem doma v Porubě, když mi ve čtyři ráno telefonovali z huti, že nás okupují. Hned jsem tam jel a upoutalo mě, jak jeden z tanků stojí stranou před jednou budovou. Nechápal jsem to do té doby, než jsem se dozvěděl, že tam byl sklad zbraní podnikových milicí. Rusové byli lépe informovaní než zaměstnanci.
Co se dělo potom?
Měli jsme jednoho výtvarně nadaného mladého kolegu, takže dostal materiál a okamžitě začal vyrábět protestní transparenty. Ten večer se měla v ostravské televizi konat beseda s názvem Všemi hlasy svoboda, které jsem se měl zúčastnit. Pochopitelně byla zrušená. Zrušená navždy.
Vy jste už předtím spoluzakládal dělnický výbor na obranu svobody tisku. Proč?
Protože jsem chtěl, aby se mohlo psát svobodně a bez cenzury. Díky strýci jsem znal i letce, kteří bojovali na západní frontě a konečně se o nich mohla psát pravda. Znal jsem také řadu novinářů, kteří byli stateční, na což pak doplatili.
Kdy jste si uvědomil, že i vy budete mít existenční problémy?
Určitě v roce 1969. Na jedné straně bylo vše ještě intenzivnější než o rok dříve, ale už docházelo k různým střetům. Nemůžu zapomenout na první výslech v dubnu 1969. Přišli si pro mě do práce, že prý jen potřebují nějaké vysvětlení a nepotrvá to dlouho. A v jejich služebně v Ostravě Na Hradbách jsem pak seděl od devíti dopoledne až do osmi do večera.
Jak se k vám chovali? Použili násilí?
Ne, nedostal jsem ani jednu facku, ale křičeli po mně, vyhrožovali, byli fakt hrozní. A třeba o mém soukromí, o rodině měli velmi dobré informace. Chtěli mě přesvědčit ke spolupráci a snažili se mě nalomit i psychicky.
Stanislav Vystavěl
|
Jak se to projevovalo?
Například mi řekli, že výslech končí, ať jdu domů. Jenže na chodbě byla úplná tma a z obou stran zamčené mříže. Chodil jsem od jedné k druhé, nikoho se nemohl dovolat. Doma jsem přitom měl nemocnou manželku a dvě malé dcerky. Když jsem už zoufale zatřásl mříží, tak přiběhl dozorčí s obuškem, co tam vyvádím. Když jsem řekl, že výslech skončil a já chci ven, tak se ptal na propustku, kterou jsem samozřejmě neměl. Najednou přišel jeden z policistů, co mě vyslýchali, a říkal: „Však pojďte, už se domluvíme, ne?“ Nedomluvili.
Bylo takových výslechů více?
Tak zkoušeli to různě. Třeba mě předvolali na dopravní inspektorát a tam mi oznámili, že jsem zavinil nehodu a ujel. Když jsem se ohradil, že nemám řidičák, tak říkali, že tím hůře. Pak zase žádali, ať dosvědčím trestnou činnost mých známých.
I tak jste ještě stihl spoluorganizovat projev Václava Havla za kulturním domem v Ostravě-Zábřehu v červnu 1969. Pro něj to bylo na 19 let poslední veřejné vystoupení.
To se už komunisté a policisté snažili hodně překazit. Najednou z technických důvodů zavřeli kulturák, megafonem vyzývali k rozchodu. I tak se ale určitě více než tisícovka lidí sešla v zahradě za kulturním domem, kde Havel i další lidé z Prahy promluvili.
Část dokumentu se zdůvodněním okamžitého vyhazovu z tehdejší Nové huti Klementa Gottwalda v květnu 1970.
A pak už následoval vyhazov z práce?
Situace se dále zhoršovala, například když jsem si k prvnímu výročí okupace na montérky připevnil malinkou československou vlajku, tak mě jeden spolupracovník nahlásil, že pobuřuju. A nakonec v květnu 1970 mi doručili okamžité zrušení pracovního poměru kvůli závažnému narušení socialistického společenského řádu.
Co jste pak dělal?
Najít novou práci problém nebyl. Jako údržbář jsem byl kvalifikovaný, pracovitý, nesnášel jsem nepořádek a lajdáckost. Jenže vždy ještě ve zkušební době přišlo upozornění na mé politické problémy a musel jsem odejít. Za pět let jsem takto vystřídal devět míst.
To muselo být nepříjemné...
Bylo. Natrvalo jsem mohl zůstat až v roce 1975 ve Feroně. Problémy měly například i dcery. Na škole nám řekli, že navzdory jejich jedničkám mají jasný pokyn, že holky nesmějí studovat. Ani učební obor si nemohly samy vybrat.
Sametovou revoluci v roce 1989 jste proto určitě hodně přivítal.
Jistě, byl jsem moc rád. Nevstoupil jsem však do žádné strany, ani třeba do Občanského fóra. Tam mě chtěl kolega, který se však pár let předtím ptal vedení, jak mohu s tak špatným kádrovým profilem pracovat jako vedoucí údržby. A najednou chtěl odvolávat nadřízeného, který se mě tehdy zastal. Ale je nespravedlivé, že se nepotrestali lidé, kteří ostatním vědomě ubližovali. Například estébáci dostali renty a vysoké důchody, to není správné.
Nezalitoval jste nikdy, že bez protestů jste mohl mít klid?
To ne. Maminka opakovala, že člověk může být slušný za každého režimu. Přeskoč, přelez, ale nepodlézej, říkala. A já se toho držel.
