V Desné v Jizerských horách nezvládl řidič těžkého vozidla Vhoura Bajr Gricenko levotočivou zatáčku, narazil bokem auta do zdi Jabloneckých skláren a nastala pustošivá exploze. O život přišla čtyřiasedmdesátiletá Marie Vodáková a její vnučka, osmiletá Dagmar Škavová.
„Bydleli jsme v Bozkově u Semil. Když jsme se ráno dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, sedli jsme do mého auta a odjeli směrem do Desné, kde jsme předpokládali protesty proti vpádu Sovětského svazu a dalších čtyř socialistických zemí do naší země,“ vzpomíná dvaasedmdesátiletý Jeník.
V roce 1968 mu bylo 22 let a v červnu se oženil. „V Kořenově jsme předjeli zásobovací kolonu sovětské armády, která k nám vtrhla z Polska přes Harrachov.“
Jeníkův Fiat 600, jedno z nejprťavějších osobních aut v tehdejší době, sjížděl kolem poledne v prudkém klesání do Desné před mohutným náklaďákem ZIL s vlekem. Rusové na něm převáželi cisternu a kanystry s benzinem a autu nejspíše selhaly brzdy.
„Najednou na mě brácha vykřikl ‚Bacha!‘ Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak se ZIL řítí přímo na nás. Strhnul jsem fiata k pravému obrubníku a ruský náklaďák nás těsně minul,“ říká Jeník. „Ve velké rychlosti naboural do sklárny. Z rozbité cisterny se vylil benzín, za chvíli chytnul a vybuchl.“
S fiatem stačili odcouvat do bezpečí
Jeník stačil naštěstí fiatem včas odcouvat do bezpečí. „Rudolf Šourek vykřikl - Teď nás všechny Rusáci postřílejí! A zmizel pryč. Okamžitě si s bratrem všimli, jak na chodníku leží žena a šlehají na ní plameny. Z auta jsme vzali deku a běželi k bezmocné paní,“ uvádí Jeník.
„Hořely na ní vlasy a punčochy. S bratrem jsme ji odtáhli z největšího žáru a z dosahu ohně. Hodili jsme na ni deku a oheň jsme uhasili. Všude kolem nás létaly vzduchem kanystry, řampaly a bouchaly. Na strach jsme ale neměli čas myslet.“
Od hrozného žáru se vzňala i okna sklárny a protější dřevěná budova. Scéna na současné silnici E65 připomínala výjevy z apokalypsy.
„Když jsem už po převratu po roce 1989 vypovídal o tragické události v Desné na ministerstvu vnitra, udělalo se mi ze vzpomínek špatně,“ upozorňuje Jeník.
„Oheň úplně spálil babičku a její vnučku. Ocitly se ve špatnou dobu na špatném místě. Jediné štěstí bylo, že kolem silnice neprotestovaly proti okupaci žádné davy lidí jako v Praze, v Liberci nebo v dalších velkých městech. To by byl opravdu obrovský průšvih. Výbuch cisterny a kanystrů by si vyžádal mnohem více lidských životů než dva.“
Na místo tragédie dorazili jako první hasiči ze sklárny a také zaměstnanci. Pak přijeli další hasiči a sanitka. „Ženu, kterou jsme zachránili, odvezli do nemocnice,“ uvádí Jeník.
Kdyby nepřijeli policisté, lidi by Rusáky asi utloukli, říká muž
„Potom jsem ji už nikdy neviděl. Myslel jsem, že šlo o pošťačku. Měla u sebe totiž brašnu přes rameno. Později jsem zjistil, že v ní pravděpodobně nesla balík na poštu. Posílala ho svému budoucímu zeťovi do Prahy, kde studoval vysokou školu. Nyní by mě potěšilo, kdyby se ozval někdo, kdo zná další osudy paní, které jsme pomohli.“
Jeník a jeho bratr utrpěli při záchraně hořící ženy zranění. Žár od plamenů je popálil na hlavě a v obličeji.
„Měl jsem spálené vlasy, řasy, obočí a propálené oblečení,“ připomíná děsivé okamžiky Jeník.
„Lidé, co přišli zespoda z Desné k požáru, nám říkali, že si mysleli, že jsme uhořeli a divili se, že jsme na světě. Hořela totiž i silnice a plameny šlehaly z kanálů, kam natekl benzin.“
Ke sklárně dorazili také příslušníci Veřejné bezpečnosti. Kromě jiného museli chránit řidiče zilu Gricenka a druhého sovětského vojáka z kabiny náklaďáku. Oba havárii přežili.
„Kdyby na místě nebyli policajti, lidi by oba Rusáky asi utloukli,“ poznamenává Jeník. „Pak přijel nějaký ruský důstojník. Tvrdil, že Gricenka potrestají, ale nikdo neví, co se pak s řidičem zilu stalo.“
Jeníkovi s Rudolfem Šourkem se z Desné dostali do Bozkova až navečer. Trvalo dlouho, než se dalo projet po požárem zasažené silnici.
„Doma nás ošetřila moje manželka Milada, zdravotní sestra. Pak nás ještě poslala na další ošetření do nemocnice v Semilech, odkud jsme se vrátili domů,“ konstatuje Jeník.
S okupací se nikdy nesmířil
„Hned druhý den jsem se potkal se svými kamarády Lubomírem Dolenským a Stanislavem Doubkem a z pátku 23. srpna na sobotu 24. srpna jsme pomalovali silnici v Bozkově a poštu protiokupačními hesly a jmény nejvyšších československých představitelů Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka a Čestmíra Císaře. Nápis Dubček jsme udělali na kostel. Vylezl tam další náš kamarád Honza Jošt po hodně dlouhém asi dvanáctimetrovém žebříku. Jméno Dubček bylo vysoko a nikdo se ho neodvážil odstranit ani v době, kdy v Československu zavedla KSČ tvrdou normalizaci. Nápis vybledl až v osmdesátých letech.“
Ačkoliv Jeník patřil mezi členy KSČ, s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy se nikdy nesmířil - podobně jako mnoho dalších poctivě a pokrokově smýšlejících komunistů. Konzervativní komunisté, kteří ovládli s podporou Sovětského svazu Československo a zadusili snahy o obnovu demokracie, Jeníka v roce 1969 ze strany vyhodili.
S kamarády Dolenským a Doubkem se Jeník stavěl proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa rovněž v roce 1969, kdy se většina národa s obsazením své vlasti smiřovala. Po smrti Jana Palacha, jenž se upálil právě na protest proti okupaci, vrazila odbojná trojice na schůzi příslušníků Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, zaslepených příznivců tvrdého jádra KSČ. Schůzi úplně rozbili.
V únoru 1969 probíhalo v Semilech družební setkání členů Svazu československo-sovětského přátelství s důstojníky sovětské armády, jež obsadila Turnov. Jeník, Dolenský a Doubek proti kolaboraci s okupanty manifestovali s přibližně sto lidmi, hlavně mladými.
Jeník prý tehdy uchopil za rameno bozkovského konzervativního komunistu Josefa Kurfiřta. Ten mířil na setkání s okupanty se svým synem. „Řekl jsem mu, že je bozkovský zrádce a že mu to nikdy nezapomenu,“ dodává Jeník.
Proti demonstrantům brutálně zasáhli
Večer družby v semilském kině ochraňovali příslušníci komunistické Státní bezpečnosti a nakonec proti demonstrantům brutálně zasáhli. Několik měsíců před prvním výročím okupace Československa umístili Jeník, Dolenský a Doubek k hojně navštěvovaným Bozkovským jeskyním nástěnku, jež vyjadřovala jejich nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy. Před 21. srpnem 1969 vyzývali k protestům proti okupaci a nástupu komunistické diktatury.
„Odpoledne dvacátého prvního srpna 1969 jsme odjeli na motorkách do Liberce. Mysleli jsme, že tam budou demonstrace, což se nakonec ukázalo jako pravda,“ vzpomíná Jeník.
„Motorky jsme nechali u sokolovny Lokomotivy a šli na náměstí před libereckou radnici. Slyšeli jsme, že tam už je pořádný rachot. Na náměstí jsme přišli už době, kdy se tam odehrával boj mezi demonstranty a příslušníky bezpečnostních jednotek, kteří odstranili od pomníku obětem okupace z 21. srpna 1968 květiny a zapálené svíčky. Nejhorší byli milicionáři, stříleli do nás všech světlicemi. Od nás na ně zase lítaly dlažební kostky a lidi po policajtech a milicionářích stříleli prakem skobičkami. Pamatuji si, jak proti nám šly policejní posily s bílými dlouhými obušky. K bezpečnostním jednotkám patřili i vojáci základní služby, ale drželi se stranou. Když jsme jich pár potkali a vyčítali jim, co to tady dělají, ukázali nám prázdné zásobníky samopalů a odpověděli: ‚Nám nevěří.‘ Vybavuju si, jak od světlice chytil filcový závěs v jedné prodejně potravin a hasili jsme ho. Do některých obchodů vnikli rozbitými výlohami zloději. Luboš Dolenský z jedné prodejny vyhnal rabující cikány.“
Právě kvůli zlodějům udělala později komunistická propaganda ze statečných a svobodomyslných demonstrantů proti okupaci prachsprosté kriminální živly.
Jeník, Dolenský a Doubek opustili Liberec před půlnocí 21. srpna 1969, kdy protesty ochably. Posledních několik set demonstrantů rozprášili policisté a milicionáři 22. srpna okolo půl třetí ráno.
Bezpečnost rozjela akci Krápník
Protikomunistická a protisovětská vystoupení se pak kamarádům z Bozkova krutě vymstila.
„Státní bezpečnost proti nám s pomocí udavačů rozjela akci Krápník. První výslechy přišly v listopadu 1969. Estébáci nám spočítali všechno. I to, že jsme zpívali protiruskou písničku Běž domů, Ivane a protistátní písničku Až bude Gustáv Husák viset na větvi, bude v Čechách ráj. Byla na melodii Černý muž pod bičem otrokáře žil,“ říká Jeník.
„Na konci roku 1970 nás poslal všechny tři hradecký krajský soud do basy. Mě na deset měsíců. Nastoupil jsem do ní jen pár dnů po narození syna, moje manželka ležela po porodu dlouho v nemocnici, málem umřela a o dítě se musela starat její sestra a rodiče. Seděl jsem v obávané věznici v Bělušicích, byla to hrůza, do jaké společnosti jsem se dostal. Ale jako mladý kluk jsem vydržel. Nikdy však nezapomenu, jak jsme dostali k večeři sýr a lezli z něj červi. Pořád si ještě vybavuju řev vězňů ze samotky, kde je tloukli nafetovaní nebo ožralí dozorci.“
V base si ovšem Jeník užíval tenkrát nevídané výsady. „Souvisela právě se záchranou paní, vedle které bouchla v Desné 21. srpna 1968 ruská cisterna,“ prozrazuje Jeník. „Žár mi napořád poškodil oči a slzely mně. Tak jsem směl v base nosit černé brýle, což dozorce strašně žralo. Ale nemohli dělat nic.“
Po návratu z vězení si dávala Státní bezpečnost na Jeníka a jeho dva přátele dobrý pozor a ztrpčovala jim všemožně život. „Sledovali nás hlavně, když se blížilo výročí okupace,“ prohlašuje Jeník. „Jsem ale pyšný na to, že jsem v roce 1988 proklouznul skrz policejní hlídky do Vrchlabí na pohřeb disidenta Pavla Wonky utýraného v komunistickém vězení.“
Po Sametové revoluci doplatil Jeník na skutečnost, že byl v letech 1970 a 1971 politickým vězněm.
„Neměl jsem čistý trestní rejstřík a úřady mi nechtěly zpočátku dát živnostenský list,“ usmívá se trpce. „Až v roce 1993 jsem dosáhl u soudu toho, aby mi trest za odpor proti okupaci vymazali. Kvůli komunistům mi chybí dva roky práce pro výpočet důchodu. Beru něco málo přes deset a půl tisíce korun, což není ani celostátní průměr.“
Jeník alespoň dosáhl toho, že obdržel odškodnění za deset měsíců vězení a za zranění po výbuchu cisterny v Desné 21. srpna 1968. „Ale připadá mi nespravedlivé, že jsem dostal peníze od českého státu,“ podotýká Jeník. „Platit by měli Rusové a bývalá KSČ.“
A jak Jeník vnímá současnou situaci v Česku? „Nejvíc mě štve, když lidé nadávají na současný režim a na Američany,“ svěřuje se. „A ještě mi říkají, že ani já jsem si neměl za komunistů na co stěžovat.“
