Životní příběh vycházející hvězdy navzdory jejímu mládí nebyl jednoduchý. Matka Lenky Lo Hrůzové putovala do vězení, když jí bylo čtrnáct let. Kvůli otci tehdy utekla z domu, do kterého se už pak nevrátila. Chtěla se vyučit krejčovou, ale třikrát ji vyhodili ze školy. Vždycky ve třetím ročníku. Poznala i život na ulici. A klesla i na úplné dno.
Díky nedávnému vítězství v pěvecké soutěži však mnoha lidem dokázala, že v ní dřímá obrovský talent.
"Vím, že mi nic nespadne do klína samo. Hrozně bych si přála, aby mi teď pomohl někdo, kdo má v této branži zkušenosti. Zatím totiž vůbec nevím, jak se umění prodává," přiznává Lenka Lo Hrůzová, která si za 80 000 eur, jež vyhrála, určitě nepostaví dům nebo nekoupí drahé auto. Nejprve totiž bude muset zaplatit všechny dluhy.
V různých médiích zaznělo, že dlužíte hodně peněz státu na zdravotním a sociálním pojištění. Víte, kolik musíte zaplatit?
Budu si to muset všechno zjistit. Nezaplatila jsem taky některé pokuty. Několikrát jsem řídila bez řidičáku, neplatila jsem poplatky za odpad, protože jsem mnohdy ani nevěděla, za které služby mám platit, když jsem přežívala na ulici a nevyužívala je.
Jak jste se dostala na ulici? Vyhodili vás rodiče?
Vím, že se to psalo, ale je to lež, která mě uráží. Nikdy mě nikdo nevyhodil. Utekla jsem ve čtrnácti letech, když mi zavřeli matku. Hrozně moc jsem ji milovala. Byla jsem její dvojník. Otec ji nenáviděl a ve mně viděl ji. Proto jsem tenkrát utekla. Sice úspěšně, protože to nijak neřešil, ale byl to únik do pekla.
Jak vycházíte se sourozenci?
Mám tři, ale nehlásím se k nim. Až na o dva a půl roku mladšího bratra, kterého mám moc ráda, mě nezajímají. Vůbec se o nich nechci bavit.
Extravagantním zjevem na sebe hodně upozorňujete okolí. Nevadí vám, že se na vás lidé často dívají, jako byste do jejich společnosti nepatřila?
Už jsem si na to zvykla, i když po vítězství v Hlasu se na mě dívají mileji. Odlišovala jsem se od ostatních už od dětství. V jedenácti jsem si sama upravovala oblečení podle své fantazie. Proto jsem se chtěla v Odrách vyučit krejčovou. Toto období pro mě bylo traumatizující. Zpočátku se na mě spolužáci dívali jako na feťáka, ale po měsíci už mi nadávali, že jsem šprt, protože jsem byla moc šikovná.
Z výhry chce vítězka soutěže hlavně zaplatit dluhy.
Lenka Lo Hrůzová žije se svým přítelem v Bartošovicích na Novojičínsku.
Přesto jste ale školu nedodělala, a to jste se o to pokoušela hned třikrát…
Bohužel, je to tak. Vždycky jsem měla problém s vysokou absencí. Nejprve mi to tolerovali, protože jsem měla výborný prospěch, když jsem se ale zhoršila, tak mě nekompromisně vyhodili. Byla jsem takový nevolník, což nikdo nemínil tolerovat.
A co jste dělala po škole?
O tom nechci mluvit, protože je to hodně komplikované. Dostala jsem se na úplné dno. Na nohy jsem se postavila díky partnerovi, který už dneska není mezi námi.
Řekněme, že jste nějak přežívala. Kdo pak přišel s nápadem přihlásit se do soutěže Hlas ČeskoSlovenska?
Upřímně, nikdy jsem takové soutěže nemusela. Ale v kapele jsme uzavřeli takovou dohodu, že pokud se tam někdo přihlásí, tak ho v tom nenecháme samotného. A jeden kamarád, který už pak měl třicet a měl poslední možnost to zkusit, tak učinil. Proto jsem šla taky, to bylo ještě do SuperStar. Tenkrát jsem alespoň poznala, jaká je v takových soutěžích konkurence.
Tehdy jste se ale neprosadila, že?
Nikdo o mně neslyšel, protože jsem si byla zapařit a skončila v nemocnici. Proto jsem musela soutěž opustit.
Takže Hlas ČeskoSlovenska byl vaším druhým pokusem?
Ano, i když jsem tam nešla s tím, že udělám nějaký úspěch. Když jsem se přestěhovala z Kopřivnice do Bartošovic, tak jsem přestala zpívat tak dobře jako dřív. O to víc mě překvapilo, že jsem zvítězila. Když zpívali ostatní, tak jsem si dávala sluchátka do uší, ať je neslyším. Byli to opravdoví profíci oproti mně.
Z prvenství jste se ale nakonec radovala právě vy…
Nijak to nepřeceňuju. Spousta lidí se diví, proč nejásám, ale zatím nemám důvod. Moc dobře vím, jak dopadli ostatní vítězové podobných soutěží. Teď jsem slavnější, protože mi lidé gratulují, chtějí se se mnou fotit nebo poprosí o podpis, ale to za pár dní přejde.
Myslíte?
Bylo to tak i u jiných. Hrozně moc bych si však přála, abych se tímto mohla odrazit a začít dělat to, co umím a co bude mít nějaký smysl. Vím, že mě nečeká nic jednoduchého, ale když budu vědět, jak mám začít, hned se do toho pustím. Odhodlání mám dost.
Dovedete si představit, že byste se musela živit nějak jinak?
Představit si dovedu úplně všechno, ale nechci už myslet na nic zlého. Toho špatného už jsem si prožila dost. Na druhou stranu však musím říct, že mám štěstí na úžasné lidi. Už jsem jich spoustu poznala. Nebýt jich, tak jsem tu už dneska nemusela být.
