Sice v žádné kapele nikdy nehrál, ale dost možná vypomáhal s její výzdobou nebo ošacením. Jakožto nadšenec se naučil podle tuzexových džín vyrábět vlastní střihy a zásoboval tak místní máničky.
Ještě předtím ale zahořel láskou k The Beatles. „Ovlivnila mě kniha Poplach kolem Beatles Jiřího Černého a Miroslavy Černé z roku 1966. Ve vítkovickém kině Jas jsem poprvé viděl Perný den a ještě nějaký čas předtím se v televizních novinách objevila zpráva o tom, jak se Beatles vraceli z Ameriky. Tehdy se začal používat pojem big beat, přitom to nebylo nic jiného než inovovaný rock and roll. A vůbec to nebylo tak, jak říkal Pavel Bobek, že Beatles byli hrobaři rock and rollu. Tehdy jsem je poslouchal,“ vzpomíná Mošek.
„Každý měl své oblíbence, jako třeba Karla Gotta a podobně. Mě ale česká produkce nijak neoslovovala. Teprve jak začali hrát Olympic, tak to jsem zpozorněl. Kamarád Sklivec sem tam dostal nějakou tu desku od tety ze západního Německa. Jéžiš, to bylo něco! Pak začaly diskotéky, tam jsem se také angažoval. Potkal jsem v klubu Školka Gumovou nohu, a jelikož každému z nás zemřel brzy táta, tak jsme měli podobný osud. I hudební vkus jsme měli skoro stejný. Chodil jsem také do Staré Bělé, doma jsem dělával plakáty na koncerty a hlavně diskotéky.“
Aktivity ostravské rockové scény se ve své prehistorii často odehrávaly za náročných podmínek. „Vždycky byl kumšt sehnat nějaký aparát, vlastní jsem neměl. Naštěstí se kolem pohybovali kamarádi a těm se hodily náramně například plechovky od okurek. Uměli z nich vyrobit něco jako reflektory. Když někdo pouštěl desky, tak oni svítili tak, že Starobělští byli rádi a považovali to za obdobu světelného parku. Někdy se jakoby hrávalo z desek, lidi byli nadšení, kolik kdo má desek, jenže vzadu bych schovaný magneťák,“ prozrazuje Miloš Kardoš.
Tak se tomu dělo nejen v pověstném ostravském rockovém klubu Školka na začátku 70. let. „Tam nás po čase začala navštěvovat policie. Soudruzi totiž hned tak nepřišli na to, že Školka je hudební klub. Přitom budova, kde se nacházel, původně školkou byla. Jako kluk do ní chodil i Jirka Krejčí, jeden z vedoucích klubu, a dokonce nám ukazoval, kde měl svoji postýlku,“ směje se Mošek.
Hospody, kavárny, desky
Ostrava tehdy začala doznávat změn nejen v hudební scéně. „Už tak černá jako kdysi nebývala, ubyly vagony s uhlím a vlaky převážející žhavé železo, co dříve projížděly městem, a to ani nemluvím o vozíčcích nad městem, všechno se už tehdy odsouvalo na okraj města. Taky se začala stavět nová sídliště, začalo se více dbát o prostředí. Ještě pořád ale zůstávala v centru koksovna Karolina. Pamatuji si takovou historku, snad od nějakého ruského spisovatele, který se prý vyděsil, že hoří hotel Palace, kde byl ubytován, a ona to za okny žhnula koksovna. Něco, co ani v Sovětském svazu neviděl,“ směje se Kardoš.
Oblíbeným útočištěm tehdejší mládeže nebyly jenom hospody, ale také proslulé kavárny. „Ve své době jsme hodně chodili do Fénixu, kavárny naproti Divadla Jiřího Myrona. Sedávali jsme v ní pravidelně každý den. Fénix měl několik částí, jedna byla ve sklepení, pak klasicky v přízemí, kam bylo vidět z ulice, což byla regulérní restaurace a vzadu byla „svíčkárna“, posezení se zatemněním, a na stolech hořely svíčky,“ říká Mošek.
„Horší to bylo s přísunem zahraničních desek. Když jsem pak pracoval jako aranžér v jedné trafice, tak tam přišel Ivo Pavlík, a když viděl, že si listuji v zahraničním hudebním časopise, tak mi radil, jakou desku si mám koupit. Jenže kde si ji koupím? No to musíš vyjet ven (na Západ), radil. On po každém výjezdu do Německa nějaké gramodesky dovezl. A hrál v porubském kulturáku v kapele Majestic.“
Miloš KardošMiloš Kardoš se narodil v roce 1951 v Ostravě. Vyučený aranžér, absolvent gymnázia ve Vítkovicích, absolvent průmyslové grafiky při Stavební škole v Ostravě-Přívoze. Krátce působil u Osvětové besedy. V 70. letech pracoval na podnikové propagaci ve Vítkovických železárnách, pracoval externě i jako technický redaktor v závodním časopise Jiskra. V roce 1990 se stal živnostníkem a založil si reklamní studio. Věnoval se i tvorbě karikatur. Podílel a podílí se na organizaci rockových festivalů. |
Velkou inspirací byl Moškovi výtvarník Hans Schleger, který byl pojmem mezi výtvarníky nejen na ostravské rockové scéně. „Byl velmi přátelský a klukům taky hodně pomáhal se Školkou. Dělaly se tam přehlídky, někdo říká festivaly, ale byly to hlavně přehlídky diskžokejů. Dokonce se kluci jednou s Hansem domluvili, že udělají i pódium. Hans měl v oblibě návrhy a výrobu kovových šatů a také rád pracoval s alobalem, a tak udělal pódium celé z alobalu. Na tu dobu to vypadalo velice efektně, ještě s využitím barevných reflektorů a za moderování Dáši Kopecké. Fakt jsme čuměli. Navíc o Schlegerovi vyšel článek v Mladém světě, byl na titulní straně. Psalo se o tom, jak vyrábí šaty z kovových plíšků, navíc byl multimediálně talentovaný, hrál i zpíval v kapele LSD Group,“ vzpomíná Miloš Kardoš.
Moškovou specialitou bylo šití na míru a vynikal zejména jako zdatný tvůrce tehdy jinak nedostupných riflí.
„Potřebné látky nebo komponenty, různé odřezky, odstřižky, kusy látek se daly koupit v prodejně Řempo poblíž kina Družba. Já sám jako samouk jsem se naučil šít džíny. Proč? Džíny byly k mání jenom v Tuzexu, za bony. Jak je shánět? Tak jsem si je okoukal a postupně jsem zkoušel, až najednou jsem je byl schopen ušít. Nakreslil jsem si střihy, sehnal potřebné knoflíky, cvoky. Vypárával jsem nitě a měl špulky. Přesně jsem věděl, že tyto jsou pro štrausky, tyto nitě jsou pro wranglerky a ty jsou pro Lee Cooper. Tvary kapes, prošívání, vše,“ usmívá se výtvarník.
