Ostrava a Island? Doutnající sopka Ema? S jistou nadsázkou ano, koneckonců na Masarykově náměstí podle jednoho básníka prý tryskají prameny ze země jak na Islandu. A básníci jsou častým hostem největšího evropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení, který patří už dvanáct let ke stálicím letního programu v Ostravě.
Letos měl být mezi hostujícími zeměmi právě Island, který sice na poslední chvíli vystřídalo Slovensko, ale Ema zůstává místní dominantou pořád. Stala se i prvním zásadním místem z Ostravy pro organizátora Měsíce autorského čtení (MAČ) Petra Minaříka, jinak redaktora brněnských Větrných mlýnů.
„Je pravdou, že své první rande v Ostravě jsem strávil na haldě Ema. Vyšli jsme na kopec, ze kterého se opravdu kouřilo, a myslím, že to docela zabralo. Dokonce jsem přesvědčený, že s pomocí té páry jsem na několik minut opravdu zapůsobil,“ usmívá se napůl ironicky Petr Minařík.
„Ostravu jsem začal intenzivně vnímat díky festivalu Ost-ra-var, na který jsme začali jezdil s kolegou Pavlem Řehoříkem ještě coby studenti divadelní vědy z Brna. Už tenkrát mi to připadalo naprosto úžasné, až jsem měl skoro pocit, že jsme někde v New Yorku. Jezdilo se strašně dlouho tramvají na koleje, zároveň se chodilo z divadla do divadla,“ líčil Minařík. „Tenkrát jsem měl pocit, že centrum bylo živější než dnes, před těmi dvaceti lety město žilo mnohem více.“
Petr Minařík
|
Divadelní akce mu učarovala a pomohla navázat i další kontakty, které se posléze zúročily v trvalá přátelství.
„Byl to moc dobře vymyšlený festival, hlavně tím, že se v Ostravě potkávala celá republika. Byl jsem nadšený z té atmosféry a z herců. Pak o něco později už se k tomu začali nabalovat kamarádi jako básníci Petr Hruška nebo Ivan Motýl. Za nimi jsme do Ostravy začali jezdit kvůli naší literatuře, ale i jejich knížkám,“ líčí Minařík.
Podobnost s Brnem
Nejvýraznější zásek do novodobé historie Ostravy pro něj ale nastal před dvanácti lety. „Začalo to kandidaturou Ostravy na Evropské hlavní město kultury. Ostrava a Čestmír Kopecký s Kateřinou Ondřejkovou nás tenkrát vyzvali, abychom Měsíc autorského čtení, který běžel v Brně, přenesli sem do Staré arény. Tenkrát to byl můj nejintenzivnější pobyt v Ostravě, protože první rok festivalu jsem v Ostravě trávil celý měsíc, jeden každý den. Nejen že jsem tu bydlel a chodil večer do Staré arény, pracoval jsem tu i přes den. To vedlo k intenzivnějšímu poznávání města, zajel jsem si třeba i na zmíněnou haldu Emu s typickým okolím.“
Brno a Ostrava si jsou podle něj v něčem podobné, třeba tím, že jsou to obě periferní města, outsideři. „Společný jim je i specifický humor, sarkasmus, sebeironizování. Ono kopání sama do sebe mi není zrovna moc sympatické, i když vím, že to tak je. V Praze to rádi slyší, už je to takový trochu nepravdivý stereotypní kolorit,“ vysvětluje vztah hlavního města k Ostravě a Brnu.
Podle Minaříka obě města měla dobře našlápnuto v kultuře, ale o tuto výsadu postupně přicházejí vlivem centralizace.
Bojíme se balastu, jenže pak jsme nijací
„Talentovaní lidé odcházejí, vymizely dřívější velké ambice. Myslím si, že ani dnes by se tato města neměla bát dělat balast, protože jedině z něj pak třeba může vyrůst něco geniálního. Zatím je tady ale strach z toho neudělat chybu, jen aby se nám nezačali všichni smát, že to je zas brněnský film, ostravská instalace nebo ostravské divadlo. Vinou toho se ale pak nic neudělá, protože se jen kopírují šablonovité modely, které jsou sice osvědčené a vyzkoušené, jenže tím pádem nedochází k inovaci, která jako jediná může být právě výhrou pro tu periferii. Bojíme se být směšní, bojíme se dělat balast, jenže pak jsme nijací,“ upozorňuje organizátor literárního festivalu.
Měsíc autorského čtení – program |
Za dobu ostravské existence se pro MAČ stala příznačná několikerá změna konání místa. Nejprve to bylo komorní studiové divadlo, pak místní klub v bývalé kočárkárně, následně undergroundové sklepení a konečně dnešní Divadlo 12.
„Stará aréna byla velice milý prostor, ale dnešní Divadlo 12 je podle mě ten pravý prostor. Na jednu stranu je útulné, přitom není konzervativní a nejde o klasickou kamennou scénu, ale o studiové divadlo. Navíc v něm není takové horko jako ve Staré aréně v červenci, není to úplně sklep, jako byl Les, ani to není přednáškový sál, jako tomu bylo v Atlantiku. Mohu se mýlit, ale mám pocit, že 12 je nejlepší,“ je Petr Minařík přesvědčený.
Smutné vzpomínky
Ostravu má spojenou s úsměvnými i vážnými věcmi, které významně zasáhly do jeho života.
„Ostrava se mi pojí i se smutnými věcmi. Poprvé, když jsem tu byl na Ost-ra-varu, volali, že mi umřel otec. Podruhé pak, když jsme zahajovali první ročník našeho festivalu s Honzou Balabánem, který byl na tiskové konferenci, ale za čtyři dny zemřel,“ zmiňuje Minařík.
Hned však dodává, že má i řadu veselých historek. „Ostravu jsem vždy prožíval podle toho, jak ji viděli konkrétní autoři. Největší radost jsem měl, když byli autoři zaskočeni a překvapeni, že přijeli do úplně jiného města, než si byli schopni představit.“
