Změna však nebyla potřebná kvůli tomu, že by název vadil tehdejšímu totalitnímu režimu, ale ozvala se prý rodina slavného spisovatele.
„Přišel s tím náš kytarista George Burgerstein, že prý si Čapkova rodina nepřeje, aby se bigbítová kapela jmenovala RUR. Na základě soutěže o název při akci v Orlové z nás byla najednou Generace,“ popisuje Folwarczny.
„Povinná četba a Karel Čapek? Nic takového jsme nehráli. Repertoár tvořily převzaté hity a vlastní tvorba. Existují i dobové nahrávky, ale ne profi. Bubeník si hudbu nahrával na magneťák, z roku 1973 máme takto zaznamenaných asi pětadvacet skladeb. Ryzí amatérismus, ale je tam hodně starých skladeb, které bych chtěl oživit,“ uvažuje baskytarista.
Na své počátky v 70. letech nedá dopustit. Pracoval sice původně jako elektromontér a koketoval s atletikou, nakonec ale zvítězila baskytara. Tu první mu vyrobil učitel Zdeněk Bastl z prkna školní lavice.
„Komplet s jedním snímačem, hliníkové struny. Byly z nich černé ruce, stačilo se otřít o obličej a pak jsem vypadal jako ten horník. Zaskakoval jsem s místní dechovkou v Šenově, kde pak v restauraci Horakůvka uspořádal Arnošt Vašíček 1. beatový festival. Ještě před RUR jsem hrál v datyňské kapele Memphis, všichni kolem mě byli o osm let starší. Mám na to perfektní vzpomínky,“ říká Dušan Folwarczny.
Dušan Folwarczny
|
Prkno ze školní lavice pak ale vyměnil za špičkovou baskytaru. Takové tehdy byly jen tři v republice a stály osmnáct tisíc.
A kvalitní hudební nástroje tenkrát znamenaly nejen skvělý zvuk, ale automaticky i vyšší divácký zájem. „Měli jsme perfektní aparaturu, všechno bylo nakoupeno ze Západu. Za velké prachy, ale všechno přivezeno jako svatební dary, abychom nemuseli platit clo,“ vysvětluje Folwarczny.
Zákaz na Novojičínsku
S kapelou RUR pořádali hudebníci rozsáhlé, i několik měsíců trvající spanilé jízdy. „Zcela zásadní skutečností pro Ostravu té doby byl fakt, že se všude hrálo a všude se zpívalo anglicky. O víkendech Ostrava žila. Čaje o páté, Prajzsko, všichni měli plno, vždycky. My s RUR jsme svůj záběr ještě rozšířili o krajské přehrávky a jezdili jsme hrát i do Frenštátu,“ vybavuje si hudebník.
„Kolem roku 1974 nás pozvali na otevření nového kulturního domu, který pak zdemolovali fanoušci. Bylo sice vyprodáno, ale oni se dostali dovnitř i přes záchodová okýnka. Nebo jednou ve Frenštátě jsme při koncertu uviděli na balkoně nějakou komisi. Kytarista Jura Hradský alias George Burgerstein říká: ‚A k..va, asi tady budeme hrát naposledy, zesílíme to.‘ Tak jsme to zesílili a přišel dopis z národního výboru, že špatně vychováváme mládež a tímto že nám zakazují hrát v okrese Nový Jičín,“ uvádí baskytarista některé z nezapomenutelných koncertních příhod.
Jindy se to prý na vystoupeních moc nelišilo od západní produkce. „V Radvanicích jsme hráli v Motorestu. Tehdy to tam vypadalo jako opiové doupě. Plný sál, dvě na žluto natřené žárovky visící ze stropu. Sotva jsme začali hrát, hned se sklenkami třískalo o parket. To jsme si fakt připadali jako Black Sabbath. V takové totalitní době a my jsme si hráli, co jsme chtěli,“ zamýšlí se baskytarista.
Jak se vyrábí „dodávka“
RUR byla jediná kapela, která ve své době měla vlastní dodávku. „Za patnáct stovek jsme si pořídili polskou nysu, která sice byla jenom pro dva, ale jelikož bubeník byl automechanik, tak provedl generálku, jiný kolega nový nástřik. Tvrdil, že zlatou metalízou. Když jsme však přišli, byla natřená stříbřenkou na trouby a nápis RUR byl vyveden ručně černým sprejem. Jenže jak můžeme jezdit v pěti, když auto je jenom pro dva, přemýšleli jsme. V malém techničáku jsme proto vyškrábali dvojku a přepsali ji na sedmičku. Ze starého autobusu jsme dali dozadu zadní sedalo. Jezdili jsme i s holkami, málem nebylo kam dát aparaturu,“ usmívá se rocker a dodává: „Řídili všichni, kromě mě, samozřejmě vždy ten, kdo nepil. Já jsem ještě neměl řidičák.“
Zkoušeli U Boříka v Ostravě, museli pak ale na oplátku zahrát s dechovkou na plese. Další zkušebnu měli v Koblově, Šenově. Poslední zkušebnou byl havířovský kulturní dům Kravín.
Ve čtvrtky pravidelně hrávali v Havířově na čajích o páté a osmkrát za rok tam vystupovali zadarmo. „Abychom se revanšovali zřizovateli za poskytnutí prostor. Čtvrtky byly co čtrnáct dnů, jinak jsme hrávali pravidelně v pátky, soboty i neděle. Vyjíždělo se na štace do Karviné, Orlové, Havířova, Nového Jičína, Studénky, na Prajzskou, do Ludgeřovic, Hlučína. Když hrajete třikrát v týdnu, ani nemusíte zkoušet, jedině když hrajete novou věc,“ poznamenal Folwarczny.
Bez koncertů to prostě nešlo
Současnost se s organizací tehdejších koncertů podle muzikanta nedá srovnat. „V té době neexistovalo nic jako Facebook, žádné mobilní telefony. Hned po vojně, po 21 měsících, protože mě pustili dříve, jsem se domluvil s kamarádem, že jej odvezu na koncert do Hradiště, zůstal jsem tam tři dny, máti nic nevěděla. Co tím chci říct? Prostě v úterý se řeklo, kdy bude zkouška, a nikdo se neopozdil, dnes každý slibuje, a když má začít zkouška, přijde mu zpráva: ty, já nemůžu. Tohle mi na dnešní době vadí. Lidé nemají zodpovědnost,“ stěžuje si.
„Také dříve nikdo nehrál ve třech čtyřech kapelách zároveň, jak je to teď. Sám jsem byl proti tomu, ale dnes hraju ve třech a zakládám čtvrtou. Bez hudby se prostě nedá žít,“ směje se baskytarista.
„Když to člověka nakopne ve čtrnácti, a i když jsem pak měl deset let pauzu, jakmile jsem zase začal chodit na koncerty, prostě jsem musel opět začít hrát. Muzikantský život je muzikantský život, jsou období, kdy člověk jede třeba tři koncerty za den. Začne ve čtyři hodiny v rádiu, ve 20 hodin je v Jablunkově na místních slavnostech a v jednu po půlnoci v Turzovce,“ uzavírá.
