O vízum do Pákistánu žádal tři měsíce dopředu. Třikrát osobně navštívil ambasádu v Praze. Vždycky neúspěšně. Tamní úředníci chtěli po horolezci z Nového Jičína Marku Novotném nové dokumenty, které mu měli dodat z ministerstva turismu v Pákistánu.
„Jenže ti nechápali naléhavost situace. Poslali mi mail třeba jen jednou za dva týdny. Dvakrát jsem si musel přebookovat letenku. A stále jsem nevěděl, jestli do Asie vůbec odletím,“ přiblížil Marek Novotný.
Když už to vypadalo na to, že letos v létě zůstane doma, zabalil si dva sudy a nasedl na vlak do Prahy.
Marek Novotný ve stanu ve výšce 7 400 metrů.
„Řekl jsem si, že to zkusím a v Praze zatlačím na úředníky, aby mi dali potřebné razítko do pasu. Cestou vlakem mi zavolali z Pákistánu, že do Prahy poslali nejdůležitější dokument, takže už mi vízum tisknou,“ popsal novojičínský horolezec s tím, že kdyby ani tento pokus nevyšel, definitivně by celou expedici zabalil.
Odcestoval jste tak na poslední chvíli. Později už to asi ani nešlo nebo ano?
Nejde ani o to, jestli ano nebo ne, ale už jsem nechtěl znovu přebookovávat let. Když jsem přijel do Prahy, dostal jsem vízum a o čtyři hodiny později jsem už odlétal do Islámábádu, kde jsem přistál po jedenácti hodinách. Další den už jsem byl ve Scardu, protože jsem tam tentokrát letěl. Loni, když jsme byli s Liborem Uhrem na Broad Peaku, jsme tuto cestu absolvovali po Karakoram Highway, což byl neskutečný zážitek. Let do Scardu cestování urychlil a zpříjemnil. Tam jsem se však zdržel úplně zbytečně šest dní.
Jakto?
Záleží totiž na zvůli tamních úředníků, kdy vám dají razítko, ať se můžete vydat do Ascole, které je vstupní branou na ledovec.
Co jste ve Scardu tak dlouho dělal?
Sháněl jsem věci, které jsem si v tom spěchu nestihl zabalit. Například termolahve, které by uchovaly teplou vodu. Sice jsem je sehnal, ale nakonec nefungovaly, jak měly. Musel jsem je pak dávat do péřových rukavic, aby mi v nich vydržela teplá voda. Jinak jsem se ale nudil. Četl jsem si, luštil sudoku nebo cvičil. Párkrát jsem se vydal do města, jenže to se ke mně vždycky okamžitě přidal ozbrojený doprovod, který to měl nejspíš v popisu práce. Proto jsem pak už nikam nechodil, ať nemusí šmatlat se mnou.
Po šesti dnech jste se dočkal a vydal se do Ascole. Jakou jste měl cestu?
Jeli jsme džípem sto kilometrů celý den, protože se celou dobu jede v horském terénu. Největším dobrodružstvím byl přejezd houpacích mostů. Ten největší byl přetrhaný, takže jsme se na druhou stranu museli dostat pěšky a nasednout do dalšího džípu, kterým jsme pokračovali dál. Při check pointu, kde policisté všem kontrolovali doklady, jsem potkal i známé z loňské expedice či pomocného kuchaře. Zdržení jsme si tak zpříjemnili tím, že jsme se zase viděli po dlouhé době.
Takže jste všichni mířili na stejné místo?
To ne. Spousta expedic mířila pod Gasherbrumy I a II nebo pod Broad Peak. Měl jsem informaci, že pod K2 je jen jedna expedice, čemuž jsem se hodně divil a moc jsem tomu nevěřil. Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že je to tak. Bylo to pro mě velké překvapení, protože tábor většinou bývá plný. Tady to bylo přesně naopak. Během týdne se pak base camp postupně zaplňoval, ale ne tak, jak je běžné. Nakonec tam bylo asi sedm nebo osm expedic, bylo to takové komorní.
Kdo všechno byl v základním táboře?
Nejpočetnější byly komerční expedice Russela Price a Dawy. Jinak tam byli jednotlivci nebo dvoučlenné či tříčlenné skupiny. Byl jsem překvapený, protože když jsem base camp několikrát navštívil v roce 2014, byl zalidněný a žilo to v něm.
Za jak dlouho jste se vydal poprvé nahoru?
V base campu jsem postavil stan a přečkal první noc. Hned druhý den ráno jsem se s obrovskou touhou lézt vydal vzhůru Česenovým pilířem. Ještě při treku přes ledovec jsem zvažoval, kterou cestu zvolím. Původně jsem chtěl jít Abruzziho hřebenem. Jenže při treku jsem se dozvídal, že tudy chtějí jít všichni. A přesto, že v base campu bylo málo lidí, obával jsem se, že když tudy poleze šestnáct nebo sedmnáct lidí, nenajde se už pro jednoho horolezce bezpečné místo, kde by si chtěl postavit stan.
Zvolil jste tedy trasu, po které vylezl Libor Uher v červenci 2007 až na vrchol K2. (Tehdy se stal teprve druhým Čechem v historii, který dosáhl této mety – poznámka redakce)
Přesně tak. Když jsme spolu loni stoupali na Broad Peak, Libor mi o něm pořád povídal a ukazoval mi ho. Je to sice delší a techničtější cesta, ale je na ní mnohem méně míst, kde by člověka mohlo zasypat kamení nebo lavina. I proto jsem se rozhodl pro tuto variantu.
A vyplatilo se to?
Mně se tato cesta zamlouvala. Zhruba za tři hodiny člověk nastoupá asi osm set výškových metrů. Nejsou na ní žádné prostoje. Bylo na ní hodně sněhu, ale dalo se to zvládnout. Když jsem se dostal do výšky šest tisíc metrů, narazil jsem na Russelovy šerpy, kteří fixovali cestu pro jeho klienty. Odtud jsme lezli společně. S přibývající výškou přibývalo sněhu. A to nebylo dobré. Ve výšce 6 050 metrů jsme úplně ztratili cestu. Nevěděli jsme, kam dál. Rozhodli jsme se, že tam vytvoříme depozit. Na místě jsme nechali všechna lana a sestoupili zpátky dolů.
Takže původně jste chtěl vystoupat výš?
Ano. Šel jsem pořádně naložený. Chtěl jsem se dostat do druhého výškového tábora. Batoh jsem tak snesl do jedničky, která je schovaná za skálou ve tvaru motýlích křídel. Bylo to místo pro dva stany. Jeden už tam stál, tak jsem si batoh schoval pod něj. Jeho majitelům jsem to pak řekl dole v base campu.
V něm jste přečkal jednu noc a opět se vydal nahoru. Napodruhé už jste vylezl až do druhého výškového tábora, kde jste strávil dvě noci a vrátil se dolů. Jak jste se cítil po první aklimatizaci?
Neměl jsem žádné potíže. Jen mě bolela hlava, ale to je normální, protože se najednou překonává asi 1 200 výškových metrů. Navíc jsem se v base campu seznámil s horolezcem Russelem, který mi řekl, abych začal používat jejich fixní lana, protože viděl, že jsem je zatím při lezení nepoužíval.
Pomohla vám jeho vstřícnost?
Samozřejmě. Jeho expedice měla k dispozici špičkové vybavení. Nabídl mi, že mi budou dávat i informace týkající se předpovědi počasí. Hned další den jsem tak přišel s tím, že se vydám do třetího výškového tábora. Řekl mi, že předpověď je příznivá. První den jsem tak vyrazil do dvojky. V noci mi stanem prolétl veliký balvan, takže jsem měl zajištěné větrání. Naštěstí moc nesněžilo. Asi ve tři ráno jsem se sbalil a pokračoval do trojky. Jenže jsem to přehnal a dostal se až do výšky 7 400 metrů. Předpověď však nevyšla. Za dva dny jsem se ze stanu dostal ven jen na patnáct minut. Po dvou nocích jsem tak musel sestoupit dolů.
Jaká byla cesta zpět?
Hodně náročná, protože napadlo metr nového sněhu. Každým krokem jsem se zabořil až po pás do sněhu. Fixní lana byla tak od ledu, že jsem si od nich proděravěl rukavice. Byla to nejtěžší zkouška, jakou jsem za šest let v Himálajích poznal. Když jsem sestoupil dolů, potkal jsem na nástupu u stěny čtyři nepálské a čtyři pákistánské šerpy od Russela. Nechtělo se jim věřit, že je nahoře tolik sněhu. Začali stoupat, vylezli asi osm set metrů, ale pak vyhodnotili, že to není dobré a vrátili se dolů.
Taková dřina vám musela vzít spoustu sil. Byl jste rád, že jste zase dole v bezpečí?
Těšil jsem se, že se pořádně najím. Russel mě totiž pozval na večeři a představil jako nového člena týmu. Zároveň upozornil, že jsem jako první vystoupal do trojky. Navíc výše, než je běžné. Večeře pro mě byla hodně důležitá, protože jsem skoro sedmnáct dní neměl maso, protože se někde zasekla komunikace mezi mým bossem a nosiči. Byl jsem na vegetariánské stravě, která však byla výborná. Měl jsem skvělého kuchaře, který zůstal v base campu se mnou. Člověk na to není zvyklý. Když takto tvrdě trénuje a sportuje, tak maso potřebuje.
Po dvanáctidenních galejích jste několik dní odpočíval. Jak jste ale snášel nepříznivé počasí, které nedávalo moc šancí dostat se ještě nahoru?
Bylo to špatné. Padalo hodně lavin. Mnoho lidí si polámalo ruce nebo nohy. Jeden člověk v horách dokonce zemřel. V kempu často přistával vrtulník. To jsem dříve nezažil. Přes den to tak nevypadalo, ale výše ve stěně to nebylo dobré. Napadlo hodně sněhu. I když padaly laviny, svahy se nečistily. Neustále padal nový sníh. Na Ambrozziho cestě spadla tak velká lavina, že úplně pohřbila první výškový tábor. Expedice posílali šerpy jen proto, ať přinesou nějaké stany či depozity.
Vypadalo to, že je po sezoně, ale nevzdal jste se. S dalšími šesti horolezci jste se ještě jednou vydal znovu nahoru. Mělo to skutečně smysl, když ostatní už se obraceli spíše k Broad Peaku, že by to zkusili ještě tam?
Russel nám udělal obrázek s předpovědí počasí na 23. až 26. července. Hlavní den k útoku na vrchol měl být 25. červenec. O den později už jsme museli být dole, protože mělo napadnout metr a půl až dva metry sněhu. Hned první den jsme vystoupali asi 2 100 výškových metrů a dostali se až do trojky. Přečkali jsme noc, kdy byl silný vítr. Ráno jsme se zkusili vydat do čtvrtého výškového tábora, který je na rameni K2, z něj se už útočí na vrchol. Je ve výšce přes 8 000 metrů.
Tam jste se už ale nedostali.
Bohužel. Za jedenáct hodin jsme vystoupali jen tři sta metrů. Dál to nešlo. Všichni už asi tušili, že to nepůjde. Švýcaři s Pákistáncem měli ještě nouzový plán, že by použili kyslík, ale neměli jsme možnost dostat se do čtvrtého výškového tábora. Museli jsme nouzově bivakovat, neměli jsme s sebou ani spacáky, protože jsme se ve čtverce ani nechtěli příliš zdržet, pokud bychom se do ní dostali. Za celou noc jsem nezamhouřil oka. Staral jsem se o to, jak udržet stan na místě. Druhý den ráno jsme každý sám za sebe sestupovali dolů.
Byl jste hodně zklamaný, že vám to nevyšlo?
Musel jsem to brát, jak to je. Tak to na horách chodí. Během dvou, tří dnů, co jsme byli nahoře, hora úplně převlékla plášť. Na místech, kde bylo hodně sněhu, byl nyní tenký led, do kterého se nedal zapíchnout cepín ani mačky. Sestup se tak stal hodně obtížným, ale všem se podařilo ve zdraví sestoupit dolů. Posledních tři sta metrů se nedalo vůbec jít. Jeli jsme vyloženě po zadku. Tím pro mě definitivně skončil pokus dosáhnout vrcholu K2.
Jaké byly vaše bezprostřední pocity, když jste se vrátil dolů?
Byl jsem nadšený z toho, jak Česenův pilíř vypadá. Lezení v něm je úžasné. Není to o hůlce a jednom cepínu, člověk musí mít dva cepíny. Svahy jsou prudší než 60 nebo 65 stupňů. Představují nádherné lezení.
Takže se tam ještě někdy vrátíte?
Po šesti letech bych chtěl aspoň jeden rok zůstat doma, ale nevím, jestli to dodržím. Určitě mi neleží v hlavě, že jsem nedolezl 150 výškových metrů na Dhaulágirí nebo na Mt. Everestu, ale K2 je jiná. Určitě bych ji tou cestou chtěl dolézt až na vrchol. Je to nejkrásnější hora, kterou jsem kdy viděl. Cesta nahoru je nádherná.
Letos jste se na expedici vydal sám. Ostatní horolezce jste poznal až na místě. Jak se vám s nimi spolupracovalo?
Úžasně. Po lidské stránce to nemělo chybu. Vždyť mě hned několikrát pozvali na večeři, když viděli, že mám problémy se stravou. Měl jsem ji zajištěnou přes stejnou společnost jako loni. Tehdy všechno perfektně fungovalo, tentokrát bohužel ne. Nevím, proč. Možná proto, že jsem byl sám a více zásobovala početnější výpravy pod Gasherbrumy. Měl jsem ale skvělého kuchaře, který vařil z ničeho, a přitom to byly dobroty.
Dá se tedy říct, že až na problémy s dovozem jídla, bylo všechno v naprostém pořádku?
Ano. Jediné negativum byli styční důstojníci, kteří jsou přiřazení ke každé expedici. V minulosti fungovali tak, že když jsme měli nějaký problém, snažili se ho co nejlépe vyřešit v náš prospěch. Tentokrát dostali větší pravomoce a sami rozhodovali o průběhu expedice. Když řekli, že někde zůstaneme jeden den, tak jsme to museli dodržet. V base campu jich bylo pět. Když jsme si přivolali nosiče na cestu zpátky do Ascole, tak jim řekli, že se ještě vracet nebudeme, protože oni to tak řekli.
To muselo být hodně nepříjemné.
Bylo. Nechápali, že kvůli nim nemíníme přebookovávat letenky, že už se potřebujete vrátit, když už víme, že nepůjdeme nahoru. Když jsem odcházel z base campu, tak za mě dokonce napsali dopis, ve kterém uvedli, že odcházím o tři dny dříve než mi povolili. Četl jsem nějaké zprávy od Marka Holečka a Tomáše Petrečka, kteří jsou na expedici na Gasherbrumu a se styčnými důstojníky měli stejné potíže.
