"Už jsem se ale těšil, až budu doma," řekl devětatřicetiletý Libor Uher, který se včera ve Frýdku Místku po dvou měsících opět setkal se svými blízkými.
Na obou vrcholech stanuli s Jarošem během 11 dnů. Zatímco při výstupu na Gašerbrum II jim přálo počasí, při stoupání na jedničku bojovali s myšlenkou, že se raději vrátí do základního tábora.
Ostatně uspěli až na druhý pokus. Na cestě byli takřka 50 hodin bez odpočinku, "Bylo to opravdu pořádně náročné. Nečekal jsem, že to bude až tak těžké," přiznal Uher, který si v roce 2007 jako svou první osmitisícovou horu připsal tu nejtěžší – K2.
Při výstupu na Gašerbrum I vám nepřálo počasí. Jak jste se s tím vyrovnávali?
Pořád jsme to zkoušeli, tak dlouho jsme to kousali, až jsme byli na vrcholu. Bylo to nečekané. Doufali jsme na takových deset procent, že se nám to podaří, že nás hora pustí nahoru dříve, než přijde ještě horší předpovídané počasí. Ale stihli jsme to.
Šli jste klasickou cestou?
Ano, i když původně jsme plánovali jít nahoru prvovýstupem alpským stylem. Jenže kvůli počasí to absolutně nebylo možné. To bylo sci-fi.
Co vám dělalo největší problémy?
Zatáhlo se, byla špatná viditelnost a do toho silný vítr. Naštěstí nenapadlo moc sněhu, asi jen deset centimetrů, takže jsme pak zpátky mohli jít po našich stopách. To bylo dobré.
Třiosmitisícové vrcholy zatím zdolal horolezec Libor Uher z Frýdku-Místku. V roce 2007 vylezl na K2 (8 611 metrů), letos na Gašerbrum II (8 035 m) a Gašerbrum I (8 068 m). |
Neměli jste strach, že zabloudíte?
Měli, měli. Bylo to opravdu trochu přes hubu.
Přitom zkušení horolezci v takových podmínkách cestu na vrchol raději vzdají. Proč jste tolik riskovali?
My jsme pořád věřili, že to stihneme. Uvažovat střízlivěji, tak bychom do toho nešli. Občas jsem za Radkem plápolal jako prapor, ale nakonec se to povedlo.
Radek Jaroš už vylezl na 11 osmitisícovek a jeho cílem je být na všech čtrnácti. Vás to neláká?
To určitě ne, když se podívám. co je přede mnou, Musel bych zvládnout ještě jedenáct osmitisícových vrcholů, a to je šílená věc. Musel bych rychle každý rok absolvovat jednu expedici a někdy i dvě, kdybych to chtěl stihnout nějak rozumně. O tom neuvažuji a ani na to nemám podmínky.
Cestou zpátky vás postihla tragédie, zemřel pomocník kuchaře vaší výpravy. Co se stalo?
To je velká tragédie. Poprvé jsem viděl, jak si hory během sedmi hodin vzaly život a my tomu nedokázali zabránit, ač jsme dělali, co jsme mohli. Když jste tak hluboko v horách, takových sto dvacet kilometrů od civilizace a ještě kolem pěti tisíc metrů vysoko, musíte doufat, že to vaše tělo zvládne a horská nemoc se vám vyhne. Husain se postupně propadl do bezvědomí. Snášeli jsme ho do nejbližšího tábora, ale asi sto metrů před ním jsme zjistili, že zemřel. Bylo to hrozné. Dva měsíce byl aklimatizovaný na pět tisíc metrů a při sedmisetmetrovém převýšení zemřel únavou a vyčerpáním.
