Tento týden se vyřešil problém se školkou pro mého staršího syna Nazara. Díky zaměstnancům úřadu ostravského obvodu Mariánské Hory se mi jej podařilo zapsat. Jana mě a Nazara vzala do obecní školky, kde jsem vyplnila potřebné dokumenty a poskytla potvrzení o očkování.
Potěšilo mě, že Nazar tam bude moci nastoupit už příští týden. Nutno podotknout, že vyrůstá jako velmi společenské a zvídavé dítě. Doma na Ukrajině velmi rád chodil na zahradu, kde měl mnoho kamarádů.
 |
Moc si přeji, aby byl šťastný a vše nám vyšlo. Děti opravdu potřebují socializaci, moc jim chybí tatínkové, není dne, kdy by se Nazar nezeptal, kdy přijede tatínek a proč není s námi….
Upřímně věřím, že brzy přijde čas, kdy bude naše rodina pohromadě a vše konečně bude dávat smysl. Již dříve jsem psala, že úřad Mariánské Hory nám poskytl byt a navíc jsem byla pozvána do centra pro pomoc Ukrajincům, kde jsem měla možnost vzít si potřebné věci pro život.
Pan starosta je velmi angažovaný a otevřený člověk. Vyprávěl o tom, jak lidé přinášejí své vybavení, nábytek, věci a chtějí pomoci. Je tady místo, kde každý může přinést věci, které nepoužívá, a předat je do sbírky na úřadu.
Chtěla bych proto zvlášť poděkovat právě vedení Mariánských Hor za jejich pomoc a ochotu. Nejsem sice občanem České republiky, ale jsem si jistá, že s takovou obcí budete mít silnou a stabilní budoucnost.
Pokud jde o byt, samozřejmě v něm nebyl žádný nábytek. Jana a Vitalij nám pomohli najít vše, co jsme potřebovali. Jejich kamarádi a známí nám dali skříně, postel a sedačku. Teď máme kam dát věci a máme kde spát.
Několik dní jsem zápasila se štětcem a barvou a natírala radiátory a dveře. Byly zestárlé a radiátory rezavé a tak bylo potřeba je zrenovovat.
Žijí zde naše děti, což znamená, že musíme co nejvíce vytvořit atmosféru domova a pohodlí. Hodně mi s tím pomohla moje kamarádka Lena, která jela s námi i přesto, že již pracuje. Za což jsem velmi vděčná.
Obrovský dík musím také složit ostravské potravinové bance, která pro naše ukrajinské rodiny v Polance nad Odrou poskytla dostatek jídla.
Děti měly obrovskou radost z kiwi, ale také z perníků, které dosud neznaly. A my ženy z mouky, ze které jsme mohly udělat naše milované pirohy, vareniky i pelmeně a připomenout si tak naši domovinu.
Anna Rybak Rodina Anna, Danil, Nazar (vlevo) a Miron Rybakovi v mírové době Narodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Na Ukrajině zůstala kromě mého manžela i jeho matka Olena a bratr Kirill. Bydleli ve městě Kryvyj Rih (Krivoj Rog), kde se tento týden stále častěji ostřelovalo, a to i dělostřelectvem.
Můj manžel se rozhodl, že je třeba matku a bratra evakuovat. Podstoupil tedy cestu dlouhou 155 kilometrů ve válečné zóně.
Olena má bulharské kořeny, její dědeček se narodil v malé bulharské vesničce a jako dítě se s rodinou přestěhoval na Ukrajinu, takže volba země, kam utéct, pro ně byla jasná.
Našli autobus, který jezdí z Dnipru do Varny. Bratr mého muže je od dětství postižený, a proto mohl vycestovat. Nyní jsou již v bezpečí v Bulharsku a mají zajištěnou střechu nad hlavou a jídlo.
Dlouho jsem přemýšlela, zda vůbec napsat tento poslední odstavec… Nechtěla jsem o těchto hrůzách mluvit, ale vzhledem k tomu, že popisuji vše, co prožívám, nemohu to ignorovat. A také chci, aby jste o tom věděli.
Peklo vytvořené ruskými bestiemi
Tento týden se všemi otřásla slova Buča, Irpiň, Hostomel… To jsou malá města u Kyjeva, která byla pod ruskou okupací. Co se stalo s těmito městy, je peklo na zemi…
Deníky UkrajinekProjekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odráží jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku. |
Peklo vytvořené ruskými bestiemi. Těla civilistů rozházená po zemi, střelená zezadu do hlavy a pohřbená v hromadných hrobech mužů a žen, znásilněných a oběšených žen a dětí. Tohle nikdy, nikdy neodpustíme a nezapomeneme…
To nejsou lidé. Lidé, ať jsou jacíkoliv, se přece takto nechovají. Píšu to a nemohu zastavit slzy. Obnovíme města, znovu vybudujeme infrastrukturu, ale tyto mučené oběti už nikdy nevrátíme a neuvidíme.
Jejich duše jsou nyní v nebi a už je nic nebolí. Modlím se za svého manžela, modlím se za ozbrojené síly Ukrajiny, modlím se za náš lid. Zlo nemůže zůstat nepotrestáno….
A prosím vás, Čechy, nedovolte to ve své zemi. Važte si svých hodnot, své historie, své identity. Važte si přátel své země a znejte tvář nepřítele...
