Nový týden začal telefonátem na ambasádu Ukrajiny. Když jsme totiž ze své vlasti odjížděli, všechny naše zahraniční pasy jsme měli vydány v Kyjevě, ale nestihli jsme pro ně zajet, jelikož od vypuknutí války byl tento úřad zavřený a doklady nevydával.
Překročili jsme tedy hranice s našimi vnitrostátními ukrajinskými doklady. Při žádosti o pobyt na Červeném kříži nám bylo řečeno, že je nutné si do 14 dnů vyřídit pas již zde v ČR. Kontaktovala jsem tedy ambasádu, kde jsem obdržela informaci, že se nachází v Brně nebo v Praze.
 |
Příjem občanů je od 8:30 do 11:30 hodin a je třeba přivézt všechny doklady, fotky a vzít s sebou také děti. Bohužel, děti byly nemocné, takže jsme museli cestu odložit.
Nyní jsem raději zavolala na ambasádu znovu, zda stále tato povinnost platí. Dostala jsem informaci, že kvůli válce není možné pasy vydávat, jelikož veškeré doklady je potřeba vyřizovat v Kyjevě, kde to momentálně není možné. Cestu se všemi dětmi jsme tedy podnikat nemuseli…
Třiadvacátý březen byl dnem mých narozenin. Letos poprvé jsem oslavila narozeniny mimo domov, bez manžela, bez rodičů a bez přátel. Nemohu říci, že by pro mě byl tento den něčím výjimečný, ale přece jen je to vždy příležitost setkat se s rodinou, bohužel to však kvůli hrůzným okolnostem není možné.
Manžel poslal květiny
Tento den byl vždy milníkem, kdy jsem si připomínala, co vše se za uplynulý rok odehrálo – teď už však nic nebude stejné, vše, co jsme vybudovali, všechny ty naděje do budoucna – to vše zůstalo pod troskami našich měst zničených ruskými raketami…
Život však jde dal a nikdy nevíte co vám nový den přinese.
Můj manžel mě velice překvapil – objednal mi květiny. Vůbec netuším, jak se mu to podařilo, když je tak daleko a v takových podmínkách, ale umíte si představit mou radost, když mi kurýr květiny doručil.
V den mých narozenin jsme měli naplánovánu také návštěvu lékaře, abych měla jistotu, že děti jsou již v pořádku. V rámci kontroly jsem také musela doložit očkovací průkazy obou synů Nazara a Mirona, které jsem mohla zaslat pouze prostřednictvím e-mailu.
Naštěstí lékařka řekla, že vše je v pořádku a chlapci jsou již zdraví a ani netušila, že její slova jsou tím nejlepším dárkem!
S dětmi jsme museli vyřídit také několik pochůzek. Museli jsme zajet na úřad práce a podepsat žádost o finanční pomoc od státu. Pevně doufám, že se nám s ženami podaří brzy najít stálou práci a budeme tak moci využít své znalosti a zkušenosti při práci pro české občany. Pobírat jen tak peníze, aniž bychom cokoliv dělali, rozhodně není nic pro nás…
Děkuji, Karolíno z úřadu práce
Hodně nám pomohla vstřícnost, otevřenost a zdvořilost slečny Karolíny, zaměstnankyně ÚP. Karolíno, pokud to čteš, moc ti děkujeme! Když nás viděla, jak jsme dorazily, já a moje sestra se čtyřmi dětmi, přijala nás o své polední přestávce a rychle s námi vyřídila potřebné dokumenty.
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli ve městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Již dříve jsem podala žádost na Úřad městského obvodu Ostrava-Mariánské Hory o dlouhodobější bydlení pro naši rodinu. Radnice tam vyčlenila pro uprchlíky 13 bytů. A právě v den mých narozenin se tak stalo, dostala jsem klíče od bytu.
Nejsme sami
Jsem nesmírně vděčná všem, kteří nám pomáhají v této těžké době, během války v mé rodné zemi. Pro nás uprchlíky je to velmi důležité a hodně to pomáhá také psychicky.
V těchto těžkých chvílích uvědomění, že na to nejste sami a jsou zde úplně cizí lidé, kteří vám podají pomocnou ruku, jsou pro nás velmi povzbudivé a jsou to chvíle k nezaplacení!
Nyní, když jsem v České republice, ráda konstatuji, že sjednocení lidí na všech úrovních, od úředníků až po ženy v domácnosti, je maximální a každý se snaží pomoci, jak může. Například Jana z VŠB-TU nám se svými kolegyněmi nasbírala velké množství oblečení, bot a věcí, abychom se sestrami mohly začít „normální život“ s našimi dětmi.
Věřte, že moje rodina a moje země nikdy nezapomenou na pomoc a přístup, které zde vidíme a zažíváme. Děkuji vám!
Chceme pracovat, dřiny se nebojíme
Moc doufám, že se mi brzy podaří zařídit pro děti školku, abych se mohla pustit do práce. Nemůžeme zatím vykonávat naše vystudované profese, v tom nám brání neznalost jazyka, ale umíme pomáhat a uklízet.
To je celkem logické a ani já, ani dívky, se kterými jsme uprchly, se dřiny nebojíme a doufáme, že se nám podaří prolomit jazykovou bariéru.
Deníky UkrajinekProjekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odráží jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku. |
Už jsem se také přihlásila do kurzů češtiny, poslala jsem přihlášku na poradna@mskv.cz, kde jsem rychle dostala odpověď, kam jít a v jakém čase budou kurzy probíhat. Doufám tedy, že už brzy bude moje čeština na dobré úrovni.
Mezitím na Ukrajině moji přátelé a příbuzní pokračují v potřebné práci za hukotu sirén a kanonády výbuchů. Rusko otevřeně bombarduje města a předměstí. Nemám slov, abych to popsala…
„Kdo dává, naplňuje srdce“
Mnoho našich měst je prostě pryč, neexistují. Mé město Dnipro zatím stojí a drží se, i přes nálety se mnoho podniků snaží obnovit práci, protože ekonomika je velmi důležitá i ve válečné době.
Samozřejmě bych chtěla poděkovat také lidem, kteří komentují články a poskytují mně i ostatním podporu. Jste úžasní! Možná mnoha věcem nerozumím, ale jsem pevně přesvědčena o dvou věcech – moje země a můj manžel hájí evropské hodnoty a vy to samé děláte tady pro nás, pro ty, co nemohou být ve svých domovech.
Ještě když byl mír a nikdo z nás si válku neuměl ani představit, četla jsem jednu velmi významnou větu: „Kdo bere, naplňuje dlaně, kdo dává, naplňuje srdce“ a chci říct, Češi, máte obrovská srdce!
