Deník Ukrajinky: Řešíme zdravotní obtíže dětí a těší nás wi-fi

Anna Rybak je mladá Ukrajinka z města Dnipro. Se dvěma malými syny uprchla před válkou. Společně s dalšími ženami a dětmi našla po strastiplné cestě zázemí u přátel v ostravské Polance nad Odrou. iDNES.cz vydává její deník, třetí díl popisuje začátky v České republice.

K mé velké lítosti se zdravotně nelepšil ani jeden z mých synů. Určitě to bylo vlivem dlouhé a náročné cesty a aklimatizací. Nazar i Miron měli stále horečku, v noci opět stoupala ke čtyřiceti stupňům. Každým dnem se stav obou jen zhoršoval. Jana se nabídla, že půjdeme k místní dětské lékařce, která ošetřuje i její děti.

Byla to naše první návštěva u lékaře v ordinaci. To bylo v polovině března. Samozřejmě neznalost jazyka pro mě byla těžká, ale Jana, která nás doprovázela, nám hodně pomohla.

Musím říci, že kvalifikace českých lékařů je na velice vysoké úrovni a paní doktorka sama byla velmi přátelská a profesionální.

Mironovi diagnostikovala bronchitidu, Nazarovi zápal plic. Dostali jsme recepty a šli do lékárny koupit vše potřebné. Děti se nyní cítí lépe, za což jsem paní doktorce a Janě velmi vděčná.

Začali jsme i přemýšlet o umístění dětí do škol a školek, abychom mohli já i ostatní děvčata začít pracovat. Zaregistrovali jsme se tedy na stránce detiukrajiny.cz, bohužel se nám do dnešního dne nikdo neozval, budeme tedy muset zajít do školky osobně, nevím však, jak se budeme domlouvat. 

Někdy je velmi těžké se domluvit i přesto, že používáme překladač. Vyřízení školy pro Polinu, která má třináct let, bylo snazší díky osobnímu kontaktu ze strany Janiných rodičů. Polina nastoupila do školy hned záhy po příjezdu a již nyní má mnoho nových českých, ale i pár ukrajinských kamarádů.

Pračka moc chybí

Manžel Jany Vitalij se zároveň spojil s atletickým klubem SSK Vítkovice, kde Polinu přijali, aby mohla pokračovat v tréninku svého milovaného pětiboje. Kdo ví, třeba jednou bude reprezentovat Českou republiku.

Samostatnou a velmi důležitou dobrou akcí bylo, že nám vedení Polanky nad Odrou připojilo wi-fi. Nyní můžeme komunikovat s rodiči a manžely, kteří zůstali na Ukrajině. Moc nám chybí... 

Útulnost a pohodlí bydlení nám samozřejmě hodně pomáhají vydržet, ale také si uvědomit, že jsme daleko od sebe a válka nám neumožňuje žít plnohodnotný život.

Jediné, co v ubytování nemáme, je pračka. Nevím, jak často doma perete prádlo, ale jako matka dvou dětí vám říkám, že je to hodně častý proces. Takže pokud máte děti, chápete, kolik věcí potřebujete vyprat. A teď si představte, že s námi přijelo osm takových dětí. 

Víte, ještě doma na Ukrajině můj syn Nazar před spaním poslouchal pohádku Táta, máma, babička, 8 dětí a náklaďák. Nemyslela jsem si, že někdy poznám, co je to rodina s až 8 malými dětmi. 

Takže abych vyprala prádlo, sbírám obrovské tašky a jdu navštívit Janu. Nikdy mě neomrzí poděkovat těmto úžasným lidem. Jejich účast na našich životech je obrovská, nebýt jich, rozhodně bychom neuspěli...

Minulý víkend se stala příjemná událost, přijeli k nám naši přátelé z Polska, Oleg a Nasťa. Potkali jsme se v roce 2012 na Ukrajině, kdy jsme všichni společně pracovali v telekomunikační společnosti. Oleg pokřtil našeho nejmladšího syna Mirona. V roce 2019 se přestěhovali z Kyjeva do Polska. Oleg pracuje pro IT společnost, zatímco Nasťa zůstává doma se svou malou dcerou Káťou.

Anna Rybak

Narodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli ve městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. 

Mám dva milované syny Nazara 4 roky a Mirona 2 roky. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina.

Při svém dvoudenním výletu si pronajali byt kousek od nás a přijeli na návštěvu. Oleg ukázal video od očitých svědků z Kyjeva, kde dopadla raketa na sousední dům a teď nevědí, co se stalo s jejich bytem v Kyjevě...

Je opravdu strašné, když to, co jste postavili, co bylo skutečným místem pohodlí a bezpečí, se v jeden okamžik může proměnit v ruiny. Naše země trpí a každý den si přejeme, ať už to skončí….

Pláč při vzpomínání

Přivezli nám z Polska věci, léky a velkou podporu. Vzpomínali jsme na ty časy, kdy jsme se sešli, hráli si, povídali si a jak je to teď na míle daleko... 

Pokaždé, když jsme mluvili o mém muži, neudržela jsem slzy, moc nám chybí. Olegovi a Nastě děkuji za pomoc a psychickou podporu, která je v těchto dnech potřeba.

Ráno dalšího dne jsme měli zajímavou aktivitu. Já, Lena, Dáša a Anya, mé kamarádky, s nimiž jsem do Česka přijela, jsme měly brigádu kolem jednoho domu - ořezávaly jsme keře a odvážely větve na skládku. 

Abych byla upřímná, nejsem moc dobrá v práci rukama na zahradě, ale majitel nás pochválil a řekl, že jsme vše udělaly velmi rychle a efektivně - nyní pro něj bude snazší zušlechtit dvůr a věnovat se zahradnímu designu. Ukazuje se, že i tak drsné časy jako nyní, poskytují příležitost získat nové dovednosti, takže jsme teď, i když jen trochu laicky, zahradnice.

Nejistá budoucnost...

Následující den začal telefonátem od Vitalije, manžela Jany. Řekl, že ráno přijede jeho známá Hana s ukrajinskou ženou, která také uprchla do ČR, s její rodinou - byla možnost se setkat, popovídat si a sdílet zkušenosti z bydlení v České republice a vzájemně si tak pomoci. 

Deník Ukrajinky

Projekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odráží jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku.

A tak jsem poznala Marinu, která se svými dvěma dětmi, matkou, sestrou a jejími třemi dětmi pochází z Kyjeva. Jejich příběh je velmi podobný tomu našemu, sirény, výbuchy, nocování v úkrytu a všeobecný, vše pohlcující strach... Je strašné, když děti začnou podle zvuku určovat, jak daleko od nich padají bomby a z jakého typu zbraně jsou asi vystřeleny.

Mému muži Danilovi se také moc stýská, ale neposedí. Od té doby, co naše rodiny odešly do České republiky, se společně s Anyiným manželem Leshou snaží zajistit naše město Dnipro a pomoci lidem, kteří přišli o domov. 

Ve všední dny pracuje v hlavním zaměstnání, řídí jedno z oddělení v telekomunikační firmě, po večerech a víkendech vybavuje kontrolní stanoviště na ochranu města, pomáhá při výrobě protitankových ježků a pomáhá dobrovolníkům. 

Město Mariupol na jihu naší země je téměř úplně zničené, děti odtud potřebují jídlo a oblečení, mnoho z nich zůstalo bez rodičů... Společně s Leshou zorganizovali sbírku věcí a pomáhají i dětem z Mariupolu. Jeden den večer jsme s manželem spolu mluvili a přemýšleli o budoucnosti. To je však velmi těžké, zvláště když stále probíhá válka na Ukrajině a vy nevíte, co bude dál a každé ráno jen doufáte, že uslyšíte znovu manželův hlas.