Ročně v Česku onemocní rakovinou prsu asi 6 500 žen a zemře jich 1 700. Rakovina prsu se navíc navrátí až třiceti procentům pacientek. Zpravidla je to ve čtvrtém, tzv. metastatickém stadiu nemoci, kdy je už šance na vyléčení málo pravděpodobná.
V Česku dnes žije s touto diagnózou asi 3 370 žen. Díky moderní medicíně mají ale větší šanci na delší život. Pomáhá jim kombinace hormonální a cílené léčby. Ačkoliv je taková terapie v řadě evropských zemí hrazena ze zdravotního pojištění, v Česku některé cílené léky nejsou dočasně hrazeny.
Rizikovými faktory, které zvyšují pravděpodobnost rakoviny prsu, jsou vyšší věk, dědičnost, stres nebo obezita.
Podle lékařů je důležitá hlavně prevence. V České republice je pro ženy od 45 let k dispozici screeningová mamografie jednou za dva roky hrazená z veřejného zdravotního pojištění. U mladých žen do 40 let se jako preventivní metoda používá ultrazvukové vyšetření prsů včetně podpažních lymfatických uzlin.
Důležitou součástí prevence je i samovyšetření prsu, které by měla provádět každá žena jednou za měsíc (jak na samovyšetření prsu krok za krokem, čtěte zde).
Přečtěte si příběhy sedmi statečných žen, kterým karcinom prsu změnil život a objevily se na fotografiích v charitativním kalendáři Bellis 2018.
Kateřina Zábrodská: Operaci jsem si musela vydupat
V roce 2013 jsem si nahmatala bulku velikosti čočky v pravém prsu, hned jsem šla k lékařům. Byla jsem ujištěna, bez potřebných vyšetření, že jsem mladá, že je vše v pořádku, za půl roku kontrola. Po půl roce byla bulka ve velikosti hroznového vína, opět bylo vše v pořádku. I přes toto ujištění jsem si vydupala operaci.
Výsledek - rakovina prsu. Pak už to šlo rychle, podstoupit všechna potřebná vyšetření, aby se zjistilo, kde všude rakovina je, nebo není. Všechny výsledky byly negativní. Přesto jsem v roce 2014 podstoupila preventivní léčbu - 6 chemoterapií a 30 ozařování. V roce 2016 jsem otěhotněla a na konci roku se nám narodil zdravý chlapeček.
Rakovina mi ukázala jiný pohled na můj dosavadní život a novou cestu, jak žít lepší a spokojenější život. Naučila mě pokoře, lásce sama k sobě, odpuštění a bytí teď a tady. Ukázala mi i to, že člověk má věřit sám sobě, starat se, rozhodovat a mít zodpovědnost o své zdraví. Proto každý měsíc provádějte samovyšetření prsou, nic vás to nestojí a může vám to zachránit život.
Lucie Váňová: Nejtěžší bylo se vyrovnat s ´novým účesem´
Na konci února roku 2016, těsně před mými 36 narozeninami, jsem si při sprchování nahmatala bulku v prsu. Od té chvíle už nebylo nic jako dřív. Objednala jsem se na gynekologii, poté jsem podstoupila ultrazvukové, mamografické vyšetření a biopsii, na které se potvrdilo, že nahmataná bulka je bohužel zhoubný nádor. Následoval kolotoč dalších vyšetření. Sdělení diagnózy byl pro mě velký šok, strach, jak vše zvládnu a jak to zvládnou moji nejbližší, strach z toho, zda budu moci po léčbě otěhotnět.
Lékaři mi stanovili kombinovanou léčbu, po chirurgickém zákroku, na kterém mi byl odstraněn zhoubný nádor v levém prsu a 4 sentinelové uzliny v podpaží, následovalo 6 cyklů chemoterapie a 32 cyklů ozařování. Nejnáročnější částí léčby pro mě byla jednoznačně chemoterapie, která s sebou nesla především padání vlasů, přibírání na váze, bolesti kostí, únavu, nespavost, nechutenství. I když to pro mnohé možná bude znít banálně, nejtěžší bylo se vyrovnat s „novým účesem“.
V současné době má léčba pokračuje onkologickou hormonální léčbou, a to po dobu 5 let. Vím, že nemoc mi toho hodně vzala, nejen zdraví (některé následky pozoruji stále), ale i strach a nejistota mě bude nejspíš provázet po celý život. Na druhou stranu mi také hodně dala. Díky ní jsem si uvědomila, jak moc se mi chce žít, jak některé hlouposti jsou pro život absolutně nepodstatné, jakou mám v sobě vnitřní sílu a především mě utvrdila, jak skvělého partnera a rodinu vedle sebe mám.
Petra Tůmová: Nejdřív jsem chodila a pak začala běhat
Těsně před Vánoci jsem se dozvěděla svou diagnózu a život se mi rozsypal na tisíc dílků. Celý rok 2010 se děly hrozné věci a já jsem bojovala. Nejprve dvě operace, první kvůli nádoru a hlavní uzlině, druhá kvůli mikrometastáze v uzlině. Protože nádor byl hodně agresivní, čekalo mě osm dávek chemoterapií, které byly opravdu to nejhorší, co jsem v životě zažila.
Když bylo po všem, hodně jsem odpočívala a měla čas hodnotit svůj dosavadní život. Hlavou mi běhaly různé myšlenky, musíš začít jinak, je ti 33 let, máš dvě úžasné děti a báječné lidi kolem sebe… Všichni jsou s tebou a ty jsi to zvládla… A tak jsem začala svoje puzzle zase hezky dávat na svá místa. Šlo to pomalu a někdy ztěžka, ale moc jsem chtěla být zase maminka, která bude dovádět se svými dětmi.
Začala jsem chodit na delší procházky, z chůze jsem pomalu přecházela na běh. Pár měsíců mi to trvalo. Chůze, běh, chůze, běh… Až z toho zbyl jen běh a začal mě opravdu bavit. Neměla jsem nic, jen obyčejné tričko a kraťasy, ale když jsem vyběhla, cítila jsem se, jako by mi patřil celý svět.
Edita Strusková: Tíha nemoci na mě dolehla až po léčbě
Svou osudnou bulku jsem si objevila v den 31. narozenin. Rakovina prsu pro mě bylo něco, co se mně absolutně netýká. Vždyť jsem téměř 3 roky v kuse kojila a to je prý údajně nejlepší prevence. Tím spíš jsem nepočítala s tím, že si mě najde v tak mladém věku. Ihned po sezení s lékařkou jsem byla odeslána na potřebná vyšetření, která naštěstí vyloučila metastáze a mně spadl obrovský kámen ze srdce a léčbu jsem nastoupila s odhodláním, že to zvládnu.
Chemoterapie jsem zvládla bez větších potíží. Velikou oporou pro mě byla rodina. Zvláště manželova maminka, která skončila v práci, aby mi pomohla s dětmi. Po druhé chemoterapii mi vypadaly vlasy. Jelikož jsem věděla, že z tohoto důvodu asi svou nemoc neutajím a chtěla jsem se vyhnout okamžikům, kdy se vás okolí bojí zeptat, neví, jak se k vám chovat a podobě, začala jsem si psát blog. Abych nemusela nikomu nic vysvětlovat.
Po chemoterapiích následovala operace. Po ní jsem absolvovala radioterapii a celý rok jsem chodila na biologickou léčbu. Tato léčba u mě neměla naštěstí žádné nežádoucí účinky. Nyní jsem fyzicky zdravá. Ale psychiku teprve léčím. Tíha nemoci na mě dolehla paradoxně až po ukončení léčby. Došlo mi, že pro lékaře už nebudu zcela zdravá nikdy. Vždy pro ně budu jen v remisi. Já nyní pracuji na tom, abych sama sebe přesvědčila, bez ohledu na to, co říkají lékaři, že zdravá jsem.
Kateřina da Silva: Nejtěžší bylo říct o nemoci nejbližším
Můj příběh začal v prosinci roku 2014. Bylo mi 27 let. Byl to jeden z těch dnů, kdy člověk přijde pozdě večer unavený z práce a jediné, co má na mysli, je horká sprcha a relax. Nikdy by mě nenapadlo, co všechno se ten večer ještě odehraje a jak mi to otočí život o 180 stupňů. Do koupelny jsem šla hned po příchodu domů, při svlékání podprsenky jsem ale ucítila zvláštní hrbolek v horní části pravého prsu. Dva dny na to už jsem běžela k paní doktorce, se zvláštním pocitem, ale přesvědčená, že vše bude v pořádku.
Dostalo se mi vytouženého uklidnění, nádor u tak mladé holky je vzácný. I tak mi ale vypsala žádanku na sono, paní doktorce se nález nezdál, a proto přistoupila hned k biopsii. Výsledky byly přesně za týden, odskočila jsem si pro ně z práce s myšlenkou, že za hodinu jsem zpátky, realita však byla jiná. Paní doktorka šla rovnou k věci: „Moc mě to mrzí, ale z výsledků biopsie vyšlo, že nález je onkologický.“
Nebudu lhát, v hlavě se mi v tu chvíli točilo jen, že to je konec a já nic nestihla, nemám děti, s přítelem jsem teprve rok, nestihla jsem si splnit své sny. Nevěděla jsem, jestli brečet, křičet nebo utéct. Hned poté začal kolotoč vyšetření, jedno bylo jasné, nádor roste velmi rychle, a tak hned další týden nastupuji na chemoterapii.
Asi to nejtěžší na tom všem je říct tuto zprávu nejbližším. Z okolí poslouchám, jak strašně jsem byla celou dobu statečná, ale já si myslím, že stateční jsou právě ti, kteří jsou po boku onkologicky nemocných a jsou jim oporou. Důležitý okamžik mojí léčby nastal, když se mě ujala paní docentka Tesařová, úžasná lékařka se srdcem na pravém místě. Čekalo mě dohromady 8 velkých chemoterapií, poté přišla operace a ozařování.
Byla to jízda, ale věděla jsem to, paní docentka mi doslova řekla: „Budete mě nenávidět za to, co vám vaše tělo bude dělat.“ To ale neměla pravdu, do konce života jí za tu jízdu budu vděčná, vždyť mi zachránila život. Dnes mohu říct jediné, rakovina mi změnila život. Vzala mi vlasy, řasy, obočí, nehty, kus prsu a v některých situacích i sebevědomí.
Na oplátku mi ale ukázala, jaké hodnoty v životě jsou ty důležité, čeho by si měl v životě člověk vážit a naopak s čím by svůj čas marnit neměl. Tímto se teď řídím a jsem o 100 % šťastnější, mám skvělého chlapa, který to se mnou celé zvládnul, a v loňském roce jsme to vše zpečetili svatbou. Mám skvělou rodinu, která mi neuvěřitelně pomáhá, a v neposlední řadě mám skvělé přátele. A taky jsem po letech změnila práci a odešla z každodenního stresu do klidu a pohody. Takže já děkuji rakovině, že mi otevřela oči a ukázala mi cestu, jak žít a ne jen přežívat. Už jen nesním, teď své sny žiji.
Radka Kozáková: Byla jsem ráda za biologickou léčbu
Bylo mi jednačtyřicet, když jsme uslyšela onu větu: „Máte zhoubný nádor na prsu!“ Mám osmiletou holčičku, která je smyslem mého života. Na okamžik se mi zhroutil svět. Jak dlouho budu ještě žít? Co bude s dcerou? Je ještě tak malá. Pak jsem si řekla: „Tak to ne! Máš tady svou milovanou dceru, rodinu, přítele, kamarády. Máš proč žít a proč bojovat. Od té doby jsem si nepřipustila myšlenku, že bych léčbu nezvládla a že bych neměla ten boj vyhrát.
A díky svému optimismu a skálopevnému přesvědčení, že budu zase zdravá, jsem nad touhle zákeřnou chorobou zvítězila! Byla jsem moc ráda, že jsem mohla absolvovat hormonální i biologickou léčbu. Velmi důležité je důvěřovat lékařům. A pořád se ptát. Ptát se opravdu na vše. Číst různé brožurky, které najdete v každé onkologické a mamologické ordinaci.
Neméně důležité je o všem mluvit. Jak s lidmi, které potkalo něco podobného, tak se svými nejbližšími. Pojmenovávat věci pravými jmény a nic si nenalhávat. Snažit se předem připravit na všechno, co bude následovat. Alespoň mně tohle opravdu moc pomáhalo a dodnes pomáhá.
Veronika Martínková: Vlasy jsem darovala ještě před léčbou
Jmenuji se Veronika a v březnu jsem oslavila dvaatřicáté narozeniny. Když se mě někdo zeptá, kolik mi je, řeknu, že třicet jedna. Jeden rok mého života jako by nebyl.
Těsně před mými jednatřicátými narozeninami jsem si při koupání nahmatala bulku. Absolvovala jsem všechna potřebná vyšetření a po nekonečných 14 dnech zazvonil telefon. Paní doktorka mi bez okolků sdělila, že mám zhoubný nádor.
Pak to šlo všechno strašně rychle. Návštěva onkoložky v Praze, kde jsem se teprve dozvěděla, jak moc je můj nádor agresivní a co všechno mě čeká. Jedna z informací byla, že bohužel přijdu o své dokonalé vlasy. Neváhala jsem ani vteřinu a vlasy jsem se rozhodla darovat.
Objednala jsem se na stříhání v čerstvě založené nadaci „Ostříhej se Česko“. Chtěla jsem vlasy předat někomu, kdo je potřebuje. Když se děvčata z nadace dozvěděla můj příběh, rozhodla se, že budu první, koho nadace podpoří. Byl to nádherný pocit a čest dostat od tolika lidí, co mají srdce na pravém místě, nádhernou paruku.
