Šéfkuchařka Jana Bilíková | foto: Michaela Džurná, MAFRA

Ženy mají v kuchyni cit pro detail a systém, říká šéfkuchařka Bilíková

  • 101
Vystudovala práva, ale nakonec si místo taláru oblékla kuchařský rondon. Pracovala po celém světě ve vyhlášených restauracích, kde se tvrdě dělá i osmnáct hodin denně. Láska k vaření ji přesto neopustila. Dnes je Jana Bilíková kreativní šéfkuchařkou sítě restaurací Ambiente.

Čtěte v pondělí

Celý rozhovor s šéfkuchařkou Janou Bilíkovu čtěte v příloze MF DNES OnaDnes

Šéfkuchařka Jana Bilíková

Kdy jste se na právech rozhodla, že bude vařit?
Ve čtvrťáku a musím říct, že dostudovat školu bylo to nejobtížnější, co jsem dosud musela zvládnout. Páťák je nejtěžší ročník a velmi těžko jsem hledala motivaci, proč práva dodělávám. Byla to největší zkouška mé vytrvalosti a trpělivosti. I když si myslím, že s těmito vlastnostmi nemám problém, tak tohle byl extrém.

Rozmlouvali vám to?
Občas někdo řekl, ať to zkusím a uvidím, že advokacii nemám rovnou zavrhnout. Ale já byla rozhodnutá. V té době už jsem vařila a věděla, že u toho chci zůstat. A rodiče byli rádi, že jsem si vybrala něco, co mě bavilo. Jsou toho názoru, ať dělám, co mě baví.

Jana Bilíková

- Narodila se v Praze. Vystudovala gymnázium a Právnickou fakultu UK v Praze. Má také výuční list na kuchaře.

- V kuchyni začala pracovat už při studiích, na brigádu nastoupila do pražské restaurace SaSaZu, zkušenosti získávala v Kampa parku, po roce práce v gastronomii dostala nabídku od Oldřicha Sahajdáka z prestižní La Degustation Bohême Bourgeoise s michelinskou hvězdou, která patří pod síť Ambiente podnikatele Tomáše Karpíška.

- V restauraci začala pracovat v době, kdy dodělávala práva.

- Absolvovala řadu stáží ve vyhlášených zahraničních restauracích s michelinskými hvězdami jako třeba v Alinea v Chicagu či The Fat Duck v Anglii.

- Pracuje jako kreativní šéfkuchařka sítě Ambiente. Jezdí na zahraniční pracovní stáže, sleduje trendy, vymýšlí nové projekty a má na starosti profesní rozvoj kuchařů.

Přesto – vnímáte někdy, že se na vás lidé dívají přes prsty, že jste „jen“ kuchařka?
Já to tak necítím, nikdy jsem to nezažila. I tohle patří k mojí současné práci a do jisté míry to považuju za svoji misi – ukazovat, že žádné řemeslo, žádná profese, žádná práce není podřadnější než jiná, že všechno je důležité a zaslouží respekt. V tom jsem byla vychovaná. Byla bych moc ráda, aby si rodiče uvědomili, že na řemesla by neměly děti chodit jen proto, „že se špatně učí“, a že to není o nic horší práce než být advokát.

Měla jste někdy chuť s vařením seknout?
Seknout ne, ale prožila jsem spoustu drsných chvil. Lidé většinou vidí jen ty hezké věci, ale realita je o dost jiná. Měla jsem několik krizí, nejnáročnější byly stáže v zahraničí. Pracovala jsem v kuchyni 18 hodin denně, byla v neustálém stresu, než jsem se z kuchyně dopravila domů, na spaní mi zůstaly tři hodiny. Přestože to byly zkušenosti k nezaplacení, fyzicky to bylo opravdu vyčerpávající.

I proto je v kuchyních stále výrazně méně žen než mužů?
Rozhodně, práce v kuchyni je těžká fyzicky i psychicky a chlapi jsou vůči tomu přece jen odolnější. Zároveň ale jsou rádi, když je mezi nimi nějaká holka. Ženy totiž mají cit pro detail a systém a obojí se pak krásně doplňuje.

Poznáte, když jídlo připraví žena, a když muž?
Ne, to vůbec nehraje roli a takové ty řeči, že chlapi se nebojí experimentovat, že lépe dochucují, to jsou jen stereotypy na stejné úrovni jako ty, že ženy neumějí číst v mapách. To je paušalizace a myslím, že ten hlavní důvod, proč je žen v kuchyních málo, je náročnost oboru.