Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Zajímal by mne Váš názor: Mám dvě děti, 23 a 15 let. Odmalička u mne vidí zájem o rodiče, blízký vztah. Navštěvuji, pomáhám, trávíme jako rodina dost společného času. Snažím se být v kontaktu i se sestrami co nejčastěji. U mých dětí mne zaráží jejich přístup k prarodičům. Přitom moji rodiče si obě děti brali k sobě, kdykoli to bylo možné. Prázdniny na chatě. Z druhé strany to bylo jinak: „Až budeš chtít, přijeď.“ Nikdy si děti neřekli. Dnes jsou oba velcí a ozvou se starouškům velmi výjimečně. Podobně to mají s tatínkem. On by jim koupil cokoli. Ale nikdy si s nimi nepovídal, nezajímal se. Děti mají takový chladnější vztah. Mne to mrzí. Občas jim to připomínám. Občas se mnou absolvují návštěvu. Co jsem zanedbala? Ke mně mají vztah úplně jiný.

Dobrý den, poprosim o radu. Vyrustala jsem jen s matkou a sestrou, matka na nas a hlavne me vzdy byla fixovana. Kdyz jsem se stehovala, vlastne i chozeni ven uz v dospelosti na VS bylo doprovazeno vycitkami apod. Vdala jsem se, mam deti. Tu fixaci z matky strany porad cítím, i ze sestry. Sestra si zije podle sebe, ale ja jako bych porad ke vsemu potrebovala jejich souhlas. Kdyz jsme se s muzem chteli stehovat do zahraničí (je cizinec), udelaly mi obe tak silenou scenu plnou citoveho vydirani, ze jsem podlehla. Obe je mam moc rada, pomohou mi, ale copak nemam narok zit podle sebe? Vse se musi automaticky delat s nimi, vanoce, apod. Je sobecke chtit zkusit zit jinde, poznat manzelovu zemi jinak nez z dovolene? Je sobecke nepotrebovat s matkou telefonovat kazdy den, kdyz si vlastne ani pak nemame co rict? Jsem z toho unavena a pokazde kdyz neco s muzem resime, je moje první myslenka, jak budou reagovat ony...
Jak se od toho odprostit? Dekuji moc za vas cas a radu.

2. Náš vztah s manželem se hodně zhoršil, chováním staršího syna, který je pro nás nervové vypětí č. 1. Nemáme hlídací babičky, takže za 10 let jsme byli spolu asi 2 krát na večeři. Teď již bychom mohli nechat kluky sami doma a někam vyrazit, ale nějak to neumíme a taky je tu stavba. Je to o neustálém nestíhání. Nyní na mě kolegyně v práci vyjela (je jí 27). Mě je 43 let. Že je to hrozné, že stavím, vařím, že mám nechat děti manželovi ať se postará. Že pořád s něčím bojuju a pořád něco a někoho pomlouvám, pravda je, že jsem se uzavřela před okolím z důvodu synových problémů s ostatními. Nejlépe bych se cítila na samotě u lesa s vysokým plotem a nemuset s nikým komunikovat. Začala jsem se bát lidí. Nevím, jak z této situace ven. Jak najít spokojenost, klid, jak vylepšit vztah s maželem. Jak na dítě (ale to je samostatná kapitola). Děkuji za odpověď.

Dobrý den,
jsem vdaná 12 let. Máme 2 syny, 11 let a 8 let. Stavíme dům, který si necháváme stavět, zadáváme jednotlivá řemesla. Protože pracuji ve stavebnictví, hodně zařizuji já. Problém je, že poslední dobou cítím, že už je toho na mě příliš. Stavba, domácnost, práce, děti. Manžel není kutil, stavění domu byl můj nápad. V bytovce nejsem šťastná a jsem čím dál více protivnější a nespokojenější. Proto stavba je pro mě cesta, pokud bychom do toho nešli, domnívám se, že bychom se rozešli. Pro mě je to splnění snu a manžel se stavbou souhlasil. Starší syn nemá "družnou " povahu a když byl venku s dětmi z okolí, většinou byl problém. Prostě je trochu jiný. Obešla jsem s ním 5 psychologů a poraden, bez výsledku. Respektive, když poslední psycholožka vyslovila že by se mohlo jednat o aspergerům syndrom, který se ale dotazníkem vyvrátil, teprve mi došlo, že nemá smysl hledat diagnozu, tudy pro mě cesta nevede. Je to s ním ale hodně těžké.Od mala se hodně vztekal.Jsem tedy v neustálém zápřahu. - otázka upravena poradcem

2/ Nejde to jinak, než že tam musím nocovat po těch dvou dnech jsem vždycky vyřízená. Máma odtud nechce, dům je v příšerném stavu,
všude myši, špína, skladiště všeho, co nashromáždila sama i po prarodičích v šesti velkých místnostech, v zemědělských přístavcích, na zahradě, nedá si na nic šáhnout. Mně je z toho prostředí zle, chtěla jsem jednu místnost vyklidit, hned jsou scény, co jí vyhazujeme. Pokoj po dědovi s tím nepořádkem, poté, co jsme odvezly 45 plných pytlů do sběrného dvora, zamkla.
Když se kvůli řešení toho nepořádku pohádáme, začne vytahovat nějaké staré spory, vyčítat, nic jí není dost. Přitom ta situace, kdy tam jezdím pomáhat trvá řadu let (12 -15). Máme krásnou pravnučku - 3 roky, argumentuju tím, že bych ji tam chtěla vzít, ale vše marně. Už jsem z toho unavená, ale máma si myslí, že je to moje povinnost za ní jezdit, vyčítá, že tam moje děti jezdí málo Přítom nemají ani kde spát. Vyčítám si, když se pohádáme, ale neumím to jinak, jsem zoufalá

Dobrý den paní Douchová,
mám problematický vztah s matkou, dokud žil ještě táta, nebylo to tak výrazné. V dětství mne máma často a dost bila a tělesně trestala, v dospívání na mne žárlila (měla jsem jako dítě vřelejší vztah vždycky k tátovi), ona měla v oblibě moji starší sestru. Sama jsem teď už v důchodu, mámě je 88 let, bydlí ode mne víc než 150 km, cesta není po dálnici tak to trvá i 3 hodiny jedna cesta. Se sestrou se střídáme v pravidelných návštěvách u ní, abychom jí pomohly udržet aspoň trochu pořádek a uvařily, nakoupili a zařídily, co je třeba.

Paní doktorko, nakolik by mělo dospělé dítě (30 let) pomoct svému rodiči, když potřebuje? Anebo problémy rodiče by "dítě" nemělo být "obtěžováno". Bývalý manžel je hysterická a narcistní osobnost, který v době dlouhého manželství rodinu týral a zaměřil se zejména na dceru, která pod tímto tlakem se pokusila i několikrát o sebevraždu. Nakonec jsme to s dcerou zvlády a z dcery je úspěšná lékařka, což bývalý manžel neumí unést. Opustil rodinu, milenky, prostitutky, odklánění majetku - rozvod jsem podala já. vyrovnání majetku je doslova horror (křivá svědectví, falešné dokumenty, napadání ...). A jeho právník vymýšlí, čím mě dostat na kolena - fiktivní dluhy k bývalému, musela jsem odejít z domu, podáno během 2 let asi 5 žalob. Za vším je snaha jeho právníka vydělat co nejvíc, protože se mu nepodařilo mě donutit podepsat pro mě velmi nevýhodné rozdělení, za což měl slíbeny statisíce až milion korun. Syn byl otcem vždy upřednostňován a používán proti mně. Dlouho jsem tyto hrůzy mu neříkala (odnesla je se mnou dcera, které se také dotýkaly, syn profitoval z otcových peněz, dostal i byt). Ppak jsem se rozhodla mu říkat o tom, co se děje, on se brání, nechce to slyšet, že prý chce být objektivní, že se ho to netýká. trochu mění názor až nyní, kdy ho otec do toho také (podobně jako jiné členy rodiny, jeho matka kvůli tomu zemřela) začal zatahovat. Syn na jednu stranu říká, že mi chce pomoct (například s novým bydlením), na druhou stranu nemá čas. Pak že by rád, abychom společně slavili narozeniny, jak je tomu i jidne (a bylo to tak i u nás, jen bývalý toto bojkotoval a z oslav odcházel, vše bylo jem)n na mně), ale když jsou společné oslavy (státnice), tak se pod chatrnou výmluvou nezúčastní. Mám jako matka právo ho žádat o pomoc anebo ho mám "ušetřit", jak mi někteří říkají. Mají být dospělé děti nečinné k tomu, když jeden z rodičů je týrán a na dně? A dělat, že se jich to netýká? Že chtějí stát mimo? děkuji - otázka upravena poradcem

Dobrý den, je mi 23 let. Jsem těhotná v 7tt. S partnerem 26 se na dětátko těšíme a sami jsme ho už chtěli. Partnerovo rodiče se těší na mimčo stejně jako my, ale má matka bude asi poslední, které se to řekne. Nevím s kým se už poradit, ale mám strach ji to oznámit. Sama mě počala brzy, takže ve 42 letech má ještě dvě děti, sourozence 10 a 12 let, takže prožívá rodičovtsví znovu a pochybuji, že bude ráda babičkou. Ostatně myslím, že se nebude chvíli bavit, nebo bude zuřit nebo nevím - toho se bojím. Nevím jak jí to říct a argumentovat. Práci máme s partnerem oba, přítel naprůměrně dobře placenou, jenže bydlíme v pronájmu a ani to se jí nebude líbit. Třeba jste se s tím už někdy setkala? Děkuji
Sama cítím ostudu mít v dospělosti strach z vlastní matky, ale mám k ní respekt i nadále. Má matka je dobrý citový vyděrač, pokud se jí něco nelíbí je schopná se nebavit - což je nepříjemné.

Dobrý den, mám starost o syna. Má 27 let. Odstěhovali jsme se, zůstal mu náš původní být, na který si značnou měrou přispěl. On o to ani moc nestál, ale my ano. Už je dospělý a dost jsme na sebe naráželi v malém bytě. Nevím, jestli se ho dotklo, že zůstal sám. Už dřív na sebe nedbal a nám to vadilo. Teď je to ještě horší. Podniká, tak si to může dovolit. Už se asi 2 roky nehodil a nestříhal, chodí v ušmudlaných teplákách i k nám na návštěvu. Kamarádi mu říkají bezdomovec. Pomoc s prádlem ode mě odmítá. Nesnáší holiče a nakupování oblečení. Všechno jsme mu doteď kupovali, ale kalhoty bez něj nekoupím... O ženy se nezajímá. Když přijde, pohádáme se. Nevím, jak s ním komunikovat. Tvrdí, že na vzhledu nezáleží. Jsem úplně bezradná.

Přijde mi ze muj život už je jen škola, spánek, kroužky ( které nesnáším - napr. Kytara - mama me do toho nutí - ikdyz je to divné je to pro me psychicky těžké mnohokrát jsem se kvůli tomu proste rozbrecela ) a když už mám o víkendu nějaký ten čas strašně rada bych šla někam s kamarády. Bohužel mi to mama vždy dovolí jen na něco kolem 3 h a to nikam nestihnu ani dojet... ( je mi 14 let a chodím na gympl ) takže se po každém takovém rozhovoru * jakoby bylo vše ok* dojdu do pokoje kde pokaždé brecim. Momentálně krátký čas měl důvod toho ze mám rýmu s kterou jsem včera byla na závodech na které jsem také nechtela. Za poslední 2 měsíce jsem byla venku 1x