Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den paní doktorko. Ráda bych dostala radu, jak v životě dál. Momentálně jsem ve fázi, kdy si připadám úplně neschopná. Vše začalo, když jsem přestávala zvládat finančně své i rodinné potřeby a vyřešila jsem to novou prací, která mi zabírá víc času a v podstatě si nejsem jistá, zda v ní vůbec uspěji. Manžel mě mnohokrát nevybíravým způsobem novou práci vyčetl (nabídka přišla rychle a já li rychle přijala) a mé protesty nechápe. Ano, nechala jsem to dojít příliš daleko, podle něj vše fungovalo doteď úplně v pořádku. Ale to jen pro to, že jsem si nestěžovala a uskromňovala se dokud to šlo. Teď se musí i on zapojovat, jde hlavně o to, vozit syna na tréninky. Mám strach, že v nové práci neuspěji a dostanu další dávku výčitek a chladného opovrhování navrch. Mohla by jste mi prosím poradit, jak se nebát budoucnosti?

Dobrý den paní doktorko,
blíží se mi oslava 22 narozenin, ale mám problém se vzrušením. Má li k němu dojít, tak přesně v počáteční chvíli kdy nastane, začnu panikařit a chci, aby nic nechápající přítel přestal, vždycky ho pak vyděsí, že udělal něco špatně, když sebou rychle škubnu pryč. Ale mám prostě pocit, že přicházející jakékoliv vzrušení a pocity z něho plynující nezvládám přijmout.
Můj otec na mě nebyl zrovna s výchovou jemný a měla jsem díky němu hodně velký strach i z malých kluků, může to s tím možná i souviset.

Děkuji moc za Vás názor.

Ahoj. Potrebovala by som poradiť. Už 2 roky mám nepravideľne stiahnuté hrdlo, resp. pocit hrče v krku, niekedy to vyústí až do bolesti pri srdi, bolesti chrbtice či nepríjemnom tlaku na hrudníku. Viem, že som stresovala kvôli škole, lebo som perfekcionistka, ale teraz mám po úspešnej maturite, som prijatá na univerzitu, som zdravá a aj moja rodina, mám kamrátky. ALE moje problémy sa stále prejavujú. Je možné, že mám strach z dnešnej doby, všade nepokoje, imigranti, lúpeže, prepady...z ľudí som vždy mala strach, že mi ublížia al i zabijú. Nie som blázon. Dokonca cvičím yogu, počúvam relax hudbu, pomerne zdravo jem, cvičím, ale počas cvičenia mi často príde ten pocit stiahnutého hdrla. Priateľa nemám, i ked' by som chcela. So svojím vzhľadom som spokojná, i ked' by som chcela zhodiť asi 2-3kg. Prosím Vás, porad'te mi, neznášam vstávať a zaspávať v strese z ani neviem čoho. Je to už súrne. Ďakujem veľmi pekne.

2/2
Snad jsem udělal dobře. Dalšího randění jsem byl schopen po dalším půl roce. Bylo jich za 1,5 roka 6. Většinou mě vytáhli za nos 40ky vydávající se za 30ky. Pak jedna se kterou jsem měl měsíční vztah na sex, který již nechci zažít. Nic pro mě. Pak to byly mladé slečny kolem 21 let. Taky nic pro mě. Ještě nejsou vyblbnuté životem. Bohužel o mě není u žen takový zájem. A když ano, tak pro mě nesympatické ženy. To už bych měl větší úspěch u chlapů. Ale to odmítám. Po každé, když jsem byl s nějakou ženou, tak se mě tu noc zdálo o "bývalé". V tom měsíčním vztahu se mě o ní zdálo celý měsíc. Na moji psychiku to nemělo špatný dopad, ale i tak nic moc. Po tom 1,5 roce randění jsem "bývalou" potkal pouze jednou. Neúmyslně. Ani psaní formalit téměř není. Narozky apod. Myslel jsem že jsem ze všeho venku, ale asi nejsem. Obávám se že ji stále miluji a to mě blokuje vůči jiným ženám. Upřímně... vím, že ji miluji, ale nechci tomu věřit, i když má přítele. Rád bych se pohnul dál. Nevím jak. Díky - otázka upravena poradcem

1/2
Dobrý den, potřeboval bych poradit jak dál. Před lety jsem byl silně zamilován do jedné slečny, která si ze mě nevědomky udělala převozníka. Bylo to pouze několika denní chození a následně pouze dopisování, díky čemuž si ze mě udělala zadní vrátka. Druhé "chození" bylo jen na 2 dny. Po půl roce jsem se dostal z toho nejhoršího. Na randění to ještě nebylo. Ale taky jsem si uvědomil, že z mé strany se ze zamilovanosti vznikla láska. Po tom půl roce jsem si od padající hvězdy (Perseidy) bez myšlení přál být opět s ní. Hned ten den jsem ji nečekaně potkal, což mě zarazilo a po několika dnech se sama ozvala a už jsem se v tom zase vezl. Bylo pouze "kamarádské" s jasnými náznaky o chození. Ale bylo to opravdovější a přirozenější, než poprvé. To jsem si byl jist, že ji miluji. Bohužel jsem se necítil na další chození a proto jsem ji řekl, že zatím nikoho nechci. Miloval jsem ji a nechtěl jsem ji ublížit následným rozchodem. Proto jsem dal přednost jejímu štěstí s jiným. - otázka upravena poradcem

Zbabelosť??

Aj keď som bola na dne a mala som depky tak som
zistila len jedinú vec. Život nie je zlý ale ľudia sú povrchní a zlí.Ale nikdy mi nenapadlo sa zabiť.

Príde príležitosť teším sa na to ako malé dieťa a potom príde obrovské sklamanie, neúspech, zlyhanie a apatia. A potom mi je všetko jedno. Napríklad tešila som sa na pohovor pracovná ponuka sa mi hodila. Prišla som tam a realita mi rezala srdce za živa. Bola som sklamaná. A nestalo sa to raz ale viackrát. Ale prečo niekedy mám už aj s príležitostí veľký strach? Áno som zbabelá utekám od problémov, bojím sa urobiť prvý krok a spraviť chyby. Nenávidím kritiku ničí ma predstava, že budem terčom posmechu a kritiky.

Nájsť si prácu ktorá sa vám hodí a nemá ťažké kritéria je ťažké a kto vám zaručí, že budete mať dobrého a trpezlivého šéfa?? Nikto.

Mám strach s budúcnosti. Neviem ako mám pokračovať akou cestou. Nemám odvahu sa pozerať vpred. Neviem čo budem v živote robiť. Mám s toho zmätok. Hľadám sa a neviem si k sebe nájsť cestu. Len sa analyzujem svoje slabé a silné stránky. Ale stres ma vie poriadne paralyzovať. Stresu sa bojím. Robím trapasy, bývam zamyslená, že nevnímam a potom až tak plačem, že to nemá konca kraja a tlačí ma to na hrudi a neviem sa ničomu radovať. Vidím druhých ľudí a pomyslím si, o čom som horšia ako oni?? Oni majú prácu, oni sú na niečo užitoční a ja?? Len som doma, chodím na pohovory a ľutujem sa. Mám panický strach s príležitostí. Na výklade obchodu hľadáme predavačku videla som to a mala som paniku. Že ma odmietnú alebo ma prijmú a ja urobím chyby so stresu a vyhodia ma a môj stav sa zhorší do depky. Čo mám robiť??

Keď som bola malé dievčatko nikto ma neviedol k sebavedomiu, k odvahe. Spadla som a prišli len výčitky. Nič iné len bitky, ponižovanie a bola som terčom posmechu a odstrkovania.

Ale ja tak nechcem žiť. Chcem byť ako druhí ľudia. Doma nemám vzor. Mám len frajera ktorý mi pomohol nadobudnúť trochu sebavedomia a bojovať. Viem, že pri mne stoji a pomáha mi. Frajer ktorý je a bol pri mne v tých najťažších chvíľach v mojom živote. Podporoval ale aj podporuje než už idem urobiť čokoľvek. Doma to očakávať nemôžem. Doma im to je jedno. A bolo to tak už od malička. Matka má svoju náladu raz tak a potom onak. Chýba mi to. Láska je pre mňa to najcennejšie.

A na sebevraždu ani nemyslím. Len sa chcem zdokonaliť v argumentácii a komunikácii. chcem byť viac sebavedomá.

Dobrý den,
je mi 36 let, máme s přítelem 4leté dítě, ovšem NIKDY jsem ještě neprožila naplněnou lásku. Před půlrokem jsem zjistila, že moje 40letá, bezdětná, single nadřízená se na mě již delší dobu tak zvláštně dívá. Mám pocit, že se sobě líbíme a já se v tomto partnerství konečně našla. (Třeba ta touha se jí dotknout, pohladit ji - to jsem s přítelem nikdy v 10letém vztahu nezažila, vůbec ho fyzicky nepotřebuji, jen mu poskytuji sex, tak jak se v partnerství sluší). Co mám prosím dělat? Mám jí své emoce dát najevo? Co když si všechno jenom namlouvám a pak se neúnosně ztrapním? A rozbít rodinu? Možná. přítel stejně dceru nemá příliš rád, přestože si netroufne o ni náležitě nestarat. To mu budiž ke cti. Můžu mu to udělat? Odejít od něj a žít se ženou, přijme-li moje dítě? Velice děkuji.

Dobrý den,

u každého vztahu mě cca po 3 měsích přepadne osobní krize kdy s partnerem nechci být a vždy to ukončím. Teď to řeší zas, partner prauje v zahraničí a je doma cca 4x za měsíc, vyžaduje několikrát denně telefonní kontakt, který mě dělá problém jsem spíš introvert. Řešíme hypotéku a koupi bydlení, opět na mě doléhá jestli s ním chci být nebo ne.. když jsem sama tak mám velkou potřebu mít partnera, pokud mám vztah tak zas mám velkou potřebu být sama... nedokáži se s tím sama poprat a sama sobě nerozumím. Děkuji za odpověď

Dobrý den, jsem rozvedená, mám syna ve školkovém věku. Mám přítele, má dceru na prvním stupni zš, s její mamínkou jsou od sebe několik let. Náš vztah je téměř ideální, harmonický, klidný, on spíše introvert, já jak kdy. Má moc hezký vztah se svou dcerkou, díky tomu, že s ní nežije a ona navíc bydlí 150km daleko (on za ní dojíždí, bere si jí kdykoliv může,..), řeší v sobě stále dokola otázku, jak s ní být častěji, jak se více podílet na výchově, jak jí být blíž... což je pochopitelné. Teď strávil více času v kuse se mnou a mým synem (jeho dcerka u nás byla také, vycházíme spolu dobře, mám ji moc ráda a myslím, že jí u nás bylo taky moc hezky), což způsobilo obrovský výr v jeho pocitech. Dle jeho slov: Je mu s námi dobře, má nás rád, je šťastný. A to je právě ten moment, kdy si uvědomuje, že je šťastný, ale není s dcerou. A začal mít výčitky. Vzal si čas na to, aby si utřídil myšlenky. Má pocit, že svým vlastním štěstím okrádá dceru o její štěstí. Moc o něho stojím,co mám či nemám dělat?

Chodím mezi lidi kteří jsou jako já na vozíčku,ted k nám přišel nový člověk s kterým si rozumím,nevím jestli se mu líbím ale sedá si naproti mě a u ohně jsme se na sebe dívali,mám strach že se do něj zamiluji je ženatý a já vdaná.Co mám s tím dělat.Děkuji za odpověd Klára