Štipl přišel ve Šternberku v roce 1968 na svět, dětství pak ale trávil v Mohelnici a v jedenácti letech s rodiči emigroval do Kanady. Tam v Torontu vystudoval malbu na Ontario College a začal se živit prodejem svých obrazů.
Inspirací mu bylo celé dosavadní náročné životní období, kdy se musel vyrovnávat s novým prostředím. A to opakovaně, protože rodina se často stěhovala, což zpočátku znamenalo začínat třeba třikrát za rok v nové třídě.
Ukázka děl Richarda Štipla |
Dalším silným vlivem je pak středoevropské sochařství od pozdní gotiky až po ranou renesanci.
„Byla to moje nit k vlastní identitě. Mohl jsem se díky tomu sám popsat, vysvětlit v prostředí. Očekávalo se, že když mi bylo jedenáct, na středoevropskou kulturu zapomenu a převezmu tu severoamerickou. Ale bylo to naopak. Pořád mě to drželo, vše se spojovalo a postupně to zesilovalo,“ popisuje umělec.
Aby mohla rodina odejít, vystudoval jeho otec kunsthistorii a dostal povolení k zahraniční stáži, což byla cesta ze socialistického Československa. Richarda vedl k vnímání umění, rozeznávání stylů, sledování biblických nebo antických příběhů, a to ho také formovalo.
Později se dokázal jako malíř uživit. „Jde o to se zapojit do nějakého galerijního systému, který je v Severní Americe v každém větším městě. Galerie má vytipovaný okruh klientů a těm dodává umělce, aby to pasovalo do jejich vkusu. V České republice by to bylo mnohem těžší. Byl to jeden z důvodů, proč jsem přejížděl tam a zpět,“ vrací se k pendlování mezi kontinenty.
Malba ho přestala bavit, tak přešel k sochařství
Před deseti lety se však rozhodl vrátit do Česka. „Měl jsem už tolik kontaktů, že jsem mohl fungovat i mimo hlavní centra. Navíc se tady kultura galerijnictví a uměleckého provozu strašně zvedla, ačkoli pořád je tu prostor, jak se přiblížit standardu,“ srovnává.
Za klíčový označuje i přechod od malby, která ho časem přestala bavit, k sochám. Kamenosochařství a plastiku přitom nikdy nestudoval, hledal však způsob, jak se vyjádřit fyzicky.
„Udělal jsem přeskok a moje tvorba se odrazila úplně jinam. Najednou jsem komunikoval s galeriemi v New Yorku, kde jsem začal vystavovat kolem roku 2004,“ líčí Štipl.
Zvládnutí malby mu nicméně při práci na sochách pomáhá. „Když třeba maluji hlavy, hodně se mi hodí techniky, které jsem se naučil na škole. Jde tam dosáhnout úplně jiných efektů, tím jak se to vrství a glazuruje,“ popisuje. Předlohou jsou mu často autoportréty, členové rodiny nebo lidé z okolí.
Poslední zhruba rok se věnuje přípravě společné výstavy Inkarnace se sklářem, sochařem a designérem Ronym Pleslem, kterou budou mít od 23. listopadu v Praze.
„Ukážu tam i nové věci. Začal jsem teď pracovat s mramorem a bronzem, něco je ve slévárně. Novinkou je velké sousoší, dvě bronzové busty, které se objímají rukama z mramoru,“ říká ke svému přechodu k rozměrnějším dílům a změně výtvarného projevu.
„Ve Šternberku se dokážu soustředit“
Při otázce na možnou výstavu ve Šternberku vzpomene na bývalou městskou galerii, jejíž provoz skončil v roce 2010.
„Kdo v českém prostředí něco znamenal, tady vystavoval. Škoda, že město dům prodalo,“ lituje. Ve Šternberku se také v minulosti konala sympozia světového umění, do kterých se Štipl postupně zapojil a podílel se na organizaci.
Až opraví dům na náměstí, kde dnes výlohy někdejší prodejny zakrývá igelit, mohla by v jeho spodní části vzniknout spolu s ateliérem i prezentační místnost. Sochař proto opouští prostory, které si dosud pronajímal poblíž zdejšího hradu.
„Šternberk mi vyhovuje, mám tu svůj okruh známých, žiju trochu stranou. Je tu klid, nic mne nerozptyluje, dokážu se na rozdíl od Prahy soustředit. Jako vždycky ale dojíždím a přejíždím,“ usmívá se.
