Kulku jsem měl ještě nedávno v těle, vzpomíná veterán na válku s Němci

  12:53aktualizováno  12:53
Střela mu prolétla kolem hlavy, málem uhořel v autě s nákladem benzinu a dlouhé roky po válce žil v těle s kulkou, která ho zasáhla jedné mrazivé noci. O napínavé chvíle není ve vyprávění válečného veterána Viktora Ráži nouze.

Válečný veterán Viktor Ráža se narodil 13. července 1925 v Ulbárově na Volyni. (podzim 2018) | foto: Miloslav Jančík, MAFRA

Byly to chvíle plné hrůzy. Už jako mladík byl Viktor Ráža na Volyni na začátku druhé světové války členem odbojové skupiny Blaník, mimo jiné pomáhal převážet zbraně do boje proti Němcům. Právě byl opět na cestě, a aniž to tušil, bude na ni vzpomínat i po desítkách let.

Ve voze měl munici, granáty a také pušky, vše zaházené slámou nebo ukryté pod sedačkami. Výzbroj pocházela od Maďarů, jejich hlídky se členům Blaníku často dařilo opít a odzbrojit. Jedna z nich mu však stojí v cestě. Ráža zastavuje, drama začíná...

„Vysvětlil jsem, kam jedu. A oni si hned nastoupili, ale sedli přímo na granáty. Dovedete si představit tu hrůzu,“ zesiluje hlas Ráža.

Granáty se v té chvíli zabořily hlouběji mezi pera sedadel. „Naštěstí se to všechno nějak prověsilo. Ale jak jsem jel, tak jsem mezi ta pera sáhl, cítil jsem ty granáty,“ líčí Ráža.

Naráz už životu nebezpečnou jízdu nemohl vydržet. Zachránila ho odbočka na jednu z okolních vesnic. „Zastavil jsem a řekl, že tam musím zajet. Maďaři byli hrozně naštvaní, ale vystoupili a šli dál pěšky,“ vzpomíná veterán.

Při otázce, jak by to s ním dopadlo, kdyby hlídka na ukryté zbraně přišla, nezaváhá ani sekundu.

„Na místě by mě zastřelili,“ odvětí jednoznačně. A nebylo to rozhodně naposledy, kdy dnes třiadevadesátiletému Rážovi hrozila smrt.

Dědeček sloužil v carské armádě, otec v polské

Narodil se 13. července 1925 v Ulbárově na Volyni, což je dnes oblast na severozápadě Ukrajiny. Tady vyrůstal a chodil do české matiční školy, kvůli začátku druhé světové války ji ovšem nemohl dokončit.

Příběh mjr. Viktora Ráži

K armádě měl Ráža vždy blízko. Jeho dědeček sloužil za první světové války v carské armádě, tatínek byl polský voják. Na Volyni, kde se potkávala řada menšin a během dějin se několikrát měnil režim a vláda, nešlo o nic výjimečného.

Za Rážova mládí spadala pod Polsko, na začátku války sem vpadli vojáci Sovětského svazu, pak část Volyně držel wehrmacht. Válka se tak dostala do životů i početné komunity volyňských Čechů, kteří tu žili již od 19. století. Díky tomu, v jakém prostředí vyrůstal, se Ráža domluví hned několika jazyky.

„Hlavně polsky, ukrajinsky, rusky a něco málo maďarsky,“ vypočítává veterán a na požádání přidá několik maďarských slůvek. Při prosbě o překlad se jen šibalsky pousměje a prohodí: „sprosťárna“. I během vyprávění občas v nejnapínavějších pasážích sáhne po tvrdším výrazu, ale jako chlap zocelený válkou na to má právo, jeho příběhy jsou navíc díky tomu o to opravdovější.

Zbraně se dařilo získávat i díky slivovici

V odbojové organizaci Blaník Ráža nejprve fungoval jako spojka při předávání informací, později měl stejně jako další kluci a mladíci za úkol opatřit zbraně. A to se dařilo díky slivovici, kterou měli členové maďarských hlídek velice rádi.

„Hodně pili, uměli to. Ale když se opili, tak jsme jim flinty vzali, anebo je dokonce sami zapomněli a šli domů bez pušek,“ vzpomíná Ráža.

Zbraně se Čechům na Volyni hodily i při obraně proti často rabujícím ukrajinským nacionalistům – banderovcům.

„Pořád jsme s nimi bojovali a měli s nimi problémy,“ povzdechne si veterán. Zlom pro něj znamenal rok 1944, na jaře s tatínkem přešel do 1. československého armádního sboru pod velením generála Ludvíka Svobody.

„Nejprve mě dali na výcvik k samopalníkům. Tam jsem pobyl jen krátkou dobu. Potřeba byli šoféři, a tak jsem šel mezi ně do zbrojních dílen,“ popisuje Ráža. Jako řidič a opravář zbraní byl v kontaktu i se svým tátou, který už jako zkušený důstojník velel celému zbrojnímu skladu.

„Když jsme tam pro naše dílny jezdili fasovat munici, vždy nám něco přihrál, abychom měli dost,“ usměje se.

Jezdíval často do Kyjeva, kam vozil ostatní šoféry pro nově dodaná auta. Vyzkoušel si tak řízení džípu, chevroletu či terénního auta značky GAZ a také legendárních amerických nákladních vozů Studebaker, na něž nedá dopustit a které se na východní frontu dostaly v rámci válečné pomoci Sovětskému svazu.

„Na gazík jsem si napsal Směr Praha“

Nejvíc ale vzpomíná na gazík, který na začátku nafasoval s úkolem dojet s ním při postupném osvobozování Československa až do jeho hlavního města. To však v roce 1944 stále drželi v rukou nacisté. Kdy válka skončí, nikdo nemohl ani tušit.

„Ale já jsem si na ten gazík napsal „Směr Praha“. Když jsem ho tam pak skutečně zase předával, všichni se smáli, jak je možné, že jsem to už tenkrát věděl, že do ní skutečně dojedu,“ říká pobaveně Ráža.

Od šťastného příjezdu do znovu svobodné Prahy ho však dělila řada měsíců a také několik situací, kdy málem přišel o život. Památku na jednu z nich ještě donedávna nosil stále u sebe. Smrt jej málem zastihla uprostřed mrazivé noci na Slovensku.

Seriál MF DNES Osudy válečných veteránů

K letošnímu 100. výročí založení Československa přináší MF DNES seriál s příběhy válečných veteránů, kteří za svou vlast prolévali krev ve druhé světové válce.

Ještě v roce 2010 žilo v Olomouckém kraji na dvě stě přímých účastníků bojů, dnes už je jich jenom třiačtyřicet. V seriálu se postupně objeví pamětníci bojů na všech zahraničních frontách či bojovníci z řad domácího odboje.

Seriál vzniká ve spolupráci s plukovníkem Milanem Žuffa-Kunčou, předsedou olomoucké jednoty 6. čs. střeleckého Hanáckého pluku Československé obce legionářské.

„S gazíkem jsem zůstal viset v poli, řetězy mi rozedřely pneumatiky. Udělal jsem si proto malý ohýnek, že si alespoň ohřeji ruce. V tom po mně Němci začali střílet. Musel jsem utíkat, ale trefili mě. Tu kulku jsem měl ještě nedávno v těle,“ podotýká veterán.

Jednou téměř zemřel přímo v autě. Vezl náklad benzinu, byly ho stovky litrů. Naráz si všiml, že vůz nebrzdí a lidé na něj ukazují. Téměř celý podvozek byl v plamenech.

„Naštěstí to uhasili, auto bylo celé ohořelé, ale jelo dál,“ říká jakoby nic.

Byť se Ráža do bojů na frontě přímo nezapojil, temnou tvář války zná až příliš dobře. S dalšími vojáky měl mimo jiné na starost sbírat zbraně po raněných a padlých. Výzbroje nikdy nebylo dost.

„Bývaly ale celé od krve a často držel voják ještě na spoušti prst. Bylo to i nebezpečné, zbraně byly odjištěné, a když jsme je hodili na vůz, vystřelily. Jednou mi kulka proletěla kabinou kousek od hlavy,“ vzpomínal Ráža před časem pro web Paměti národa.

Z armády zamířil do zemědělství stejně jako jeho otec

Když válka v květnu 1945 skončila, nebylo mu ani dvacet let. Do své válečné minulosti by se vrátit nechtěl.

„Bylo toho až moc,“ povzdechne si nad vzpomínkami. V uniformě ještě chvíli zůstal jako příslušník strážní roty v Žatci v Ústeckém kraji, sloužit v armádě natrvalo ho však nelákalo. Odcházel z ní jako nadporučík, později byl za své zásluhy povýšen na majora. Sám si ale na vysokou hodnost nepotrpí, rozhodně ho není třeba oslovovat „pane majore“.

„Tu hodnost mi dali až teď, ani jsem si to nezasloužil,“ prohodí. Z armády odešel i jeho otec, každý dostal přidělenou zemědělskou usedlost. Ráža se tak dostal na Moravu, nakonec byl dlouhé roky předsedou JZD v Babicích nedaleko Šternberka.

V závěru vyprávění Ráža na svého tátu zavzpomíná i jako na muzikanta, který hrával v dechovce.

„Já to po něm ale nepochytil. Neměl jsem sluch a on si kvůli tomu ze mě dělal srandu,“ kývne veterán k několika fotografiím na stěně.

Na jedné z největších je právě jeho tatínek – elegán v uniformě. Jeho syn však při loučení dokáže, že hudební vlohy přece jen zdědil. Padne zmínka o tom, že si za války rád zazpíval, hned v polštině zanotuje rytmickou pochodovou píseň. Přitom se zcela mimoděk narovná, najednou tu opět stojí mladík, připravený se svým gazíkem vyrazit směr Praha.

Nejčtenější

Dluhonice blokující dostavbu D1 už Babišovi nevěří, náhrady jim nezaručil

Premiér a předseda ANO Andrej Babiš se v Poslanecké sněmovně vyjádřil k auditu...

Lidé z Dluhonic na kraji Přerova už nevěří, že se od premiéra Andreje Babiše dočkají slíbených kompenzací za to, že...

Britové mu říkali osamělý vlk, bouřlivák z Hané se stal nezkrotným esem RAF

Rodák z Hané Josef František byl mnohokrát vyznamenaný letec britského...

Přesně před 79 lety, 21. června 1940, připlul do Velké Británie rodák z Hané Josef František. Za každou cenu chtěl...

V kauze zapáleného skladu textilu v Olomouci je stopa sponzora Hizballáhu

Požár zachvátil velký sklad textilu v ulici Matěje z Janova v Olomouci (25....

Za případem jednoho z největších požárů v Olomouci posledních let se skrývá pozoruhodný příběh znesvářených...

Muže nebavilo čekat a ujel zmatené manželce, zaměstnal strážníky tří měst

Ilustrační snímek

Strážníky hned ze tří měst Olomouckého a Pardubického kraje zaměstnal osmdesátiletý senior, který zavezl daleko od...

Na Libavé nuceně přistál vrtulník s pěti vojáky, stroje Mi-24 nesmí létat

Bojové vrtulníky Mi-24 Vzdušných sil Armády České republiky (ilustrační snímek)

Ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá na Olomoucku musel nuceně přistát bojový vrtulník české armády Mi-24 s pěti...

Další z rubriky

Kojené dítě či obří Noha. Ulice Olomouce opět ozvláštnilo moderní umění

Na olomouckém Horním náměstí je nyní v rámci festivalu Sculpture line k vidění...

Obří dítě u ženského ňadra či několikametrová plastika nazvaná Noha. Do ulic Olomouce opět dočasně přibyly ukázky...

Vrtulníky Mi-24 zase mohou létat, vyšetřování na Libavé vyloučilo závadu

Bojový vrtulník Mi-24/35 211. taktické letky (takzvané tygří letky) Vzdušných...

Od středy nesměla armáda poslat do vzduchu žádný ze svých bojových vrtulníků Mi-24. Důvodem bylo nucené přistání...

Elitní chemik z kauzy upraveného grafu končí v čele prestižního centra vědy

Ředitel Regionálního centra pokročilých technologií a materiálů Univerzity...

Přední český chemik z Univerzity Palackého Radek Zbořil, jehož jméno je v posledních měsících spojováno s kauzou...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz