Nástěnka, která visí v poradně Hemato-onkologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc (FNOL), je jako kronika lidských osudů. Rozesmátí svatebčané, páry na dovolené, rodiny s malými dětmi. Kdysi to byli bledí a unavení pacienti s rakovinou krve, teď jsou z nich šťastní lidé. Nemoc porazili, nebo s ní alespoň dokážou žít. Ty fotky jsou jedno velké „děkuji“ adresované lékařům.
Dobíjet energii si sem chodí i profesor Karel Indrák, někdejší přednosta kliniky, který léčbě hematoonkologických pacientů zasvětil přes 43 let. Vděčných dopisů doplněných o fotky vozí pošťáci na kliniku stále víc. A tak má náš přední hematolog rozhodně důvod k optimismu.
„Během posledních dvaceti let nastal v našem oboru zásadní obrat k lepšímu. Když jsem začínal, většina pacientů s akutní leukemií zemřela během jednoho roku od diagnózy. Nemocní s chronickou myeloidní leukemií přežívali čtyři až sedm roků. Dnes mají pacienti s touto chorobou naději, že budou žít dvacet a více let. Zlepšení výsledků léčby ale dosahujeme i u většiny dalších hemato-onkologických diagnóz,“ říká profesor Indrák.
Když se tedy dnes dozvím, že mám rakovinu krve...
... tak se nemusíte hned hroutit. Třeba u chronické myeloidní leukemie nemusí být ani prognóza dvaceti let konečná. Může se najít lék, který pacienta nemoci zbaví úplně. To platí o řadě dalších hematologických chorob, u nichž dnes dokážeme život zásadně prodloužit, ale neumíme nemoc zatím definitivně vyléčit.
Statistiky ale obecně moc povzbudivě nevypadají. Počet onkologicky nemocných neustále stoupá, do roku 2020 má být nárůst dokonce třicetiprocentní. Jak si to vysvětlit?
Některých nádorových chorob, včetně rakoviny krve, skutečně přibývá, ale podíl na statistikách má i lepší diagnostika. Díky tomu, že lidé v České republice chodí v rámci prevence na vyšetření krevního obrazu, daří se zachytit nemocné s nádory krve včas. Nemocní s chorobami, jejichž pokročilost hodnotíme čtyřmi stupni, k nám dřív přicházeli ve třetím až čtvrtém, tedy v nejpokročilejších stádiích choroby, kdežto dnes už v prvním nebo druhém stupni, které jsou lépe léčitelné. Navíc spoustu nemocí dnes dokážeme úspěšně řešit. Dřív pacienti zemřeli, dnes s chorobou dlouhodobě žijí. I to zvyšuje procento nemocných s nádory v populaci.
Rakovina se často projevuje velmi plíživě a nenápadně, jako nachlazení či chřipka. Koho napadne, že patří právě na hemato-onkologii?
Pětadvacet až třicet procent pacientů zachytí zcela náhodně krevní testy. Člověka bolí zub, jde na vyšetření, zubař mu nechá udělat krevní obraz. A z toho se může poznat, že má rakovinu krve.
Prof. Karel IndrákNarodil se 4. 12. 1947 v Olomouci. Vystudoval Lékařskou fakultu UP, ve Fakultní nemocnici Olomouc pracuje od roku 1972. Od roku 1985 až do loňska byl přednostou Hematoonkologické kliniky, kterou od základů vybudoval. Byl expertem Rady Evropy, 12 let předsedou České hematologické společnosti. Na kontě má několik unikátních vědeckých objevů. Na olomoucké klinice dál pracuje jako lékař. Je ženatý, má dvě dcery a tři vnoučata. |
Z obyčejného odběru krve?
Ano. Spousta našich, jak my říkáme „tekutých“ nádorů se často, i když ne vždy, pozná z krevního obrazu. Na druhé straně u solidních nádorů existuje spousta preventivních programů: vyšetření prsou, tlustého střeva, stanovení PSA (prostatický specifický antigen – pozn. red.) u prostaty. Pacient nemusí mít zrovna žádný problém, ale ví, že po padesátce má jít na taková a taková vyšetření. A tam se často „něco“ zjistí.
Někdo znervózní už v mnohem nižším věku. Doporučujete lidem, aby si nechali udělat například genetické testy, které určí riziko jejich možného onemocnění rakovinou už v mládí?
Pokud měla babička a matka rakovinu prsu, je dobré pečlivě preventivně sledovat i dceru. Stejné je to s rizikem rakoviny prostaty u mužů nebo s rizikem rakoviny tlustého střeva. U nich hraje rodinná zátěž svou roli. U nádorů krve se dědičnost vyskytuje jen vzácně. Proto taková vyšetření moc nedoporučujeme. Někdy se jich totiž taky zneužívá. Jsou „vědci“, kteří komerčně nabízejí lidem, aby si nechali vyšetřit svůj genom, že jim řeknou, jaké choroby je mohou postihnout, a lidé se jich tak budou moci vyvarovat. Podle mě je to matení pacientů, ze kterých se tak jen tahají peníze. Lidé jsou zbytečně stresovaní.
Olomoučtí přírodovědci nedávno zveřejnili senzační zprávu – objevili skupinu látek odvozených od rostlinných hormonů cytokininů, které mají výrazný protinádorový účinek. Objev už je patentovaný, takže stačí, aby nějaká firma začala vyvíjet nový lék. Objevily se i za vaší praxe látky, které způsobily skutečnou revoluci v léčbě rakoviny?
V hematologii je řada léků, které způsobily revoluci. Jeden se týká promyelocytární leukemie. To byla jedna z vůbec nejhorších forem akutní leukemie, 30 procent pacientů umíralo během dvou tří dnů od diagnózy, nejčastěji na krvácení do mozku. Američané, kteří nemoc studovali, zjistili pomocí testů na tkáňových kulturách, že nemoc zabírá na all-trans-retinovou kyselinu (ATRA), což je látka strukturou podobná vitamínu A. Díky tomuto objevu a dalším léčebným modifikacím jsme dnes schopni vyléčit více než 80 procent nemocných.
Kolik podobných látek jste testoval přímo na svých pacientech?
Naše pracoviště se během mého vedení zapojilo do více než padesáti klinických studií nových léků, ale jen jednou do studie fáze I (na zdravých dobrovolnících – pozn. red.), a to s preparátem vyvinutým profesorem Holým. Lék vykazoval slibné výsledky na léčbu rakoviny lymfatických žláz u psů. U člověka však selhal pro velkou toxicitu. To je bohužel poměrně častý výsledek při vývoji nových léků.
Jakým směrem se léčba ubírá dnes?
Zásadní obrat přinesly nové léky umožňující „zacílit“ léčbu jen na nádorové buňky. Biologická léčba využívá tzv. monoklonální protilátky. Příkladem je anti-CD20, látka zaměřená proti antigenu CD20 vyskytujícímu se na povrchu lymfocytů, s jejichž pomocí umíme ničit nádorové buňky lymfomů, zhoubné nádory mízních uzlin. Prognóza pacientů se díky tomu zlepšila až o třicet procent. Moderní léčbě kombinující imunologickou léčbu s cytostatiky se říká imuno-chemoterapie.
Jsou tyto látky šetrnější k lidskému organismu?
Ano, nepoškozují ho tolik jako cytostatika. Mají ale také své vedlejší účinky, někdy vyvolávají i vážné alergické reakce či dlouhodobě snižují imunitu. Je to ale léčba, která posunula vývoj hodně dopředu. Myslím, že když to takto půjde dál, alogenní transplantace krvetvorných buněk (příbuzný či cizí dárce – pozn. red.), které byly a jsou velmi razantním a rizikovým způsobem léčby pro jinak neléčitelné nemocné, se stanou okrajovou záležitostí. Jednou je budeme používat jen ve zcela výjimečných případech.
Takže se dá říct, že zprávy o nových objevech vás, lékaře, nenechávají chladnými?
Určitě. To, že se dnes pacienti dožívají více let, znamená taky naději, že se objeví nový lék, který všechno změní. Vysvětlím to na příkladu nejmenovaného českého politika, který měl chronickou myeloidní leukemii. Vzhledem k pokročilosti nemoci potřeboval transplantaci krvetvorných buněk, ale přestože měl sedm sourozenců, žádný z nich nebyl vhodným dárcem. Proto jej v roce 1997 transplantovali v nejlepším centru v USA, a to štěpem od nepříbuzného dárce. Věděl, že tato transplantace je riziková. Krátce po ní u něj vznikla infekční komplikace, na kterou zemřel. Kdyby mu lékaři diagnózu stanovili o tři až čtyři roky později, mohl být zařazen do klinického programu dostupnosti nové léčby a měl by větší naději, že nemoc přežije. My jsme o ty tři čtyři roky později tento lék pro naše nemocné získali. Dnes až pro 90 procent pacientů zajišťuje dlouhodobé přežití bez transplantace a bez větších komplikací.
Pamatujete si ještě, jak se rakovina krve léčila v době, kdy jste jako hematolog začínal?
Před čtyřiceti lety byly výsledky léčby hematologických nádorů velmi deprimující. Byli jsme schopni vyléčit jen málo nemocných, některým jsme mohli jen nepatrně prodloužit život. Dodnes vidím pacienty na pokojích svírané úzkostí z diagnózy, unavené po intenzivním zvracení po cytostatické léčbě. Cítím pach krve, který vydechovali při krvácení z úst, protože jim chyběly krevní destičky, které jsme neuměli nahradit. Cytostatika se podávala cestou periferní žíly a kovové jehly se používaly opakovaně po vyvaření. Chyběla antibiotika, antimykotika (léky proti kvasinkám a plísním – pozn. red.) a antivirotika, nebylo moc léků na sražení teploty, potlačení úzkosti... I když jsme pro nemocné dělali vše, co bylo v našich silách, muselo to pro ně být bez současných možností podpůrné léčby děsivé. Depresím a syndromu vyhoření časem propadal i personál, především zdravotní sestry.
To už se dnes neděje?
Dnes je situace naštěstí diametrálně odlišná. Hematologie zaznamenala snad největší pokrok v léčbě nádorových chorob mezi všemi typy nádorů a patří k vedoucím oborům při odhalování původu rakoviny a nových léčebných možností.
Zažíváte ještě bezmoc?
Pořád ještě ano. Stalo se to zrovna nedávno. Asi před třemi měsíci jsme na klinice měli pacientku s Hodgkinovou chorobou (zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin – pozn. red.), mladou vysokoškolačku, které jsme nedokázali pomoct, přestože 90 procent pacientů s touto nemocí jsme dnes schopní úplně vyléčit. Transplantovali jsme ji, sháněli jí nejnovější léky, ale bohužel ani to nepomohlo. Zhoubný proces postupoval rychle a byl absolutně odolný na veškerou léčbu. Neměli jsme šanci s tím něco udělat...
Ať nekončíme tak smutně – jaký je to pocit, podat si po letech ruku s pacientem, kterého se vám naopak vyléčit podařilo?
Lidé k nám často osobně chodí pochlubit se, že se oženili, vdali, že už mají jedno nebo i tři děti, že mají šťastnou rodinu. Přiznám se, že je často vůbec nepoznám. Pacienti na lůžku vypadají úplně jinak – nemají vlasy, jsou bledí, nevyspaní, v depresi. A pak se najednou civilně oblečou a rozkvetou. To je úžasný pocit, samozřejmě.
