Co všechno lidé ve 20. století dělali špatně?
Velkou část našich řek jsme degradovali tím, že jsme je zregulovali. Narovnali jsme je a udělali z nich téměř umělé kanály. Podařilo se nám zajistit, aby voda z krajiny rychle odtekla. Takzvané meliorace pomohly zemědělství, získávali jsme tak další a další ornou půdu. S následky se ale potýkáme dodnes – voda totiž v naší krajině nakonec chybí.
Specialista na ekologii tekoucích vod z olomoucké Univerzity Palackého Martin Rulík.
Regulace řek a meliorace byly jedinými důvody záplav?
Ne, zemědělství se posledních padesát let podílelo na devastaci krajiny i používáním těžké techniky. Ta půdu zatíží, zhutní. Když se pak přidá eroze, odnosy velkého množství zeminy, půda ztrácí své retenční i produkční schopnosti. Svůj díl viny ale mají i změny v lesním hospodaření. Vykáceli jsme lesy v horních částech toků. Dnes přitom víme, že les má obrovský význam v dynamice odpařování vody a zachycování srážek. A i při těžbě jsme používali těžkou techniku, která zdevastovala šikmé svahy, z nichž dodnes srážky velmi rychle odtékají.
Byl rok 1997 extrém, který se dalších sto let nemusí opakovat, nebo se na taková překvapení musíme připravit častěji?
Povodeň jako v roce 1997 zřejmě hned tak nehrozí. Záplavy budou četnější, ale budou menší. V roce 1997 na Moravě a pak roku 2002 v Čechách, to byla souhra klimatologických situací v celé Evropě. Ale stoletá voda neznamená, že přijde jednou za sto let. Může přijít klidně za tři roky. Proto je potřeba s tím počítat.
V jakém stavu jsou naše současné řeky, hlavně Morava a Bečva?
Pokud jde o čistotu vod, jsou na tom nesrovnatelně lépe než na začátku 90. let. Tehdy spousta obcí, ale i velkých měst neměla čistírny odpadních vod. Všechno, co jsme produkovali v domácnostech, nám teklo do řek. Když jsme v 90. letech zpracovávali své diplomové práce, byla řeka Morava každoročně znečišťovaná i vodami z cukrovarů a papíren. Tohle všechno v 90. letech postupně mizelo. Začali jsme budovat čistírny odpadních vod, modernizovat ty stávající a dnes z nich vypouštíme vodu, která je vysoce kvalitní. Do Bečvy i Moravy se díky tomu mohlo vrátit mnoho druhů ryb i jejich potrava v podobě bezobratlých.
Povodně 1997 v regionu |
Řeky ale zůstaly zregulované, je to tak?
Ano. Zlepšili jsme jejich kvalitu z hlediska čistoty, ale nezlepšili jsme jejich funkčnost. Tím, že jsme řeky zregulovali – někde až tak, že jsme je vybetonovali – zablokovali jsme proces výměny vody mezi korytem a podzemím. Místo aby voda z řek prosakováním dotovala podzemní zdroje, dál odtéká z republiky pryč. Řeky ale ani nemusí být vybetonované. Některé se kvůli regulaci zahloubily tak, že jejich koryto stále klesá – a s ním i hladina podzemní vody. Tento problém pak ještě znásobují přehrady.
Jedna přehrada je na pořadu dne i na Bečvě. Vím, že pokud jde o vodní dílo Skalička, které má být klíčové pro protipovodňovou ochranu v Pobečví, nepatříte k jeho zastáncům. Proč?
Protože Bečva je štěrkonosná řeka a celá její funkce je založená na volném splavování sedimentů. Přehrada štěrky zachytí a ony pak budou chybět pod ní. Když řeku, která má nějakou kinetickou energii, zbavíme sedimentů, stává se z ní takzvaně hladová voda. Má velkou energetickou sílu k tomu, aby něco unášela, ale nemá co, proto se začíná zahlubovat. V souvislosti s plánovanou výstavbou přehrady Skalička na Bečvě se proto snažíme prosadit alternativní variantu suchého bočního poldru. Voda, která by při vysokých průtocích tekla korytem, by mohla vybřežit a zaplavit přilehlé zemědělské a částečně lesní pozemky. Území by samozřejmě bylo ohrázované tak, aby se voda nedostala, kam nemá. Voda v poldru by vsakovala pomalu, ale zabránili bychom tomu, aby protekla Hranicemi, Lipníkem nebo Přerovem. A hlavně – Bečva zůstane Bečvou, protože jí nebudeme bránit v unášení sedimentů.
Martin RulíkNa přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého (UP) v Olomouci vystudoval obor systematická biologie a ekologie. Po habilitaci na Masarykově univerzitě v Brně působí od roku 2005 jako docent hydrobiologie na UP. Ve svém výzkumu se zabývá ekologií především tekoucích vod se zaměřením na dynamiku organického uhlíku, tedy na to, co se děje s organickou hmotou v tocích. V posledních letech s kolegy zkoumá roli tekoucích vod v produkci skleníkových plynů, jako jsou metan, oxid uhličitý či oxid dusný. |
Povodí Moravy tvrdí, že má propracovaný systém managementu štěrků. To znamená, že je bude z nádrže těžit a vozit zpět do řeky pod přehradou...
Pokud se přehrada vybuduje, bude se to muset dělat dalších padesát až sto let, po které bude takové vodní dílo fungovat. Je otázkou, co bude rychlejší – jestli zanesení přehrady tímto materiálem, nebo hloubková eroze pod ní. Nejde jen o každoroční těžbu štěrků, ale i ekonomiku, protože to někdo bude muset platit.
Není argumentem pro přehradu i to, že může pomoct Bečvě v suchých obdobích?
Průtoky v řekách jsou dnes tak nízké, že kdybychom je měli nadlepšovat a pouštět do řek tolik vody, kolik by v nich mělo téct, tak tu přehradu za tři týdny vypustíme. Skalička bude poměrně mělká přehrada, tolik vody v ní nebude.
Jenomže místní lidé by tam raději viděli vodní plochu, ke které by se mohli chodit koupat nebo rybařit...
Pokud budeme dotovat Bečvu vodou, automaticky budeme snižovat hloubku přehrady. Kdo by se pak koupal v nádrži, která je od břehu vzdálená padesát metrů? Známe to z Orlíku a dalších přehrad v Čechách, kde během velkého sucha v roce 2015 klesla hladina natolik, že rekreanti zůstali desítky metrů od vody. Kempy se samozřejmě vyprazdňovaly, protože nikdo tam nepřijel pro to, aby chodil k vodě sedmdesát metrů zapáchajícím bahnem. To samé hrozí i na Skaličce, protože to bude mělká přehrada.
Máte konkrétní důkazy, že Bečva, pokud ji přehradí vodní nádrž, skutečně dopadne tak špatně?
Jeden příklad máme na řece Morávce. Její zdroje štěrků pocházejí z Moravskoslezských Beskyd. Když se tam postavila přehrada Morávka, nádrž zachytila obrovské množství sedimentů a bezprostředně pod přehradou se nastartoval proces zahlubování. Řeka dnes teče v korytě, které je o deset metrů hlubší, vznikl tam v podstatě obrovský kaňon. Někdejší typické štěrkopískové náplavy začaly mohutně zarůstat. A to nepůvodními druhy, jako jsou křídlatky nebo netykavky, ale i naší přirozenou vegetací, která by jinak každoročním narušením vodou neměla šanci tam zůstat. Naopak z této lokality prakticky vymizel židoviník německý, rostlina, která roste právě na obnažovaných náplavech. Je to škoda pro ochranu přírody, protože tento druh je typický jen pro několik málo úseků v okolí Morávky a Bečvy. Mizí tak ale i celý říční fenomén, který se snažíme chránit. Ukazuje nám totiž, jak řeky původně vypadaly a mohly by znovu vypadat.
Jak vnímáte protipovodňová opatření na řece Moravě, ať už ta hotová, nebo ta, která se nyní připravují v centru Olomouce?
Pozitivně je vnímám z hlediska estetiky a života v Olomouci. Náplavky jsou věc, která přiblíží řeku obyvatelstvu. Řeky ve městech musí být nějakým způsobem regulované, musí tam být stěny, které zabrání vybřežování. Zároveň jsem ale přesvědčený, že pokud by v době, až budou hotové náplavky, přišla povodeň z roku 1997, tak to Olomouci nepomůže.
Nepomůže ani obtokový kanál?
Ani ten. Tak velký povodňový průtok v Moravě nezvládne ani obtokový kanál. Nepochybně pomůže zvětšit kapacitu koryta, ale kdo zažil rok 1997 a ví, kde všude byla v Olomouci voda, tak se nemůže na kanál spoléhat.
Ani až budou hotové všechny hráze, tedy i ty na severu města?
Podle mě děláme chybu, když s ochranou proti vodě začínáme na dolních tocích. Povodně přicházejí seshora a my bychom se spíš měli snažit jim předcházet. Obtokový kanál, jaký máme v Olomouci, povede k tomu, že vodu jen rychle pustíme dál – na soutok s Bečvou. Co potom obce dole pod námi? Pokud nezachytíme vodu v krajině a jen ji rychle odvedeme pryč, způsobíme zaplavení obcí ležících pod Olomoucí. Kdyby se nám podařilo velkou povodňovou vlnu z Jeseníků zdržet ještě někde před Pomoravím, tak bychom nemuseli vynakládat stamiliony korun na obnovu každého města, počínaje Olomoucí a konče Lanžhotem na hranicích.
Vy vidíte kolem Moravy a Bečvy prostor pro to, kde by se řeky ještě mohly přirozeně rozlévat?
Na Moravě je to Litovelské Pomoraví a na Bečvě je prostor nad Hranicemi a na řadě dalších míst. Je tam krajina, která je převážně zemědělská, neměl by tam být problém.
Jak se vám dnes pracuje s vodohospodáři? Jsou mezi nimi takoví, co rozumí i hydrobiologii?
Mnozí vodohospodáři zůstali myšlením ještě v padesátých letech, ale nemůžu paušalizovat. Řada z nich naopak pochopila, že dnes je situace trochu jiná. Zatímco v padesátých letech měli při stavbě přehrad vůdčí roli inženýři a po nich ekonomové s energetiky, dnes je to záležitost širokého spektra společnosti.
Myslíte, že je dobře, když do protipovodňových staveb mluví veřejnost, tedy i laici?
Ano, je zcela legitimní se k návrhům vyjadřovat. Nejen ze strany nevládních organizací, ale i obyvatelstva, které v daném území bydlí. Když měla v padesátých letech někde vzniknout přehrada, stát místní lidi bez řečí vystěhoval. Dnes diskuse nad přehradou začíná a končí v té obci, které se týká. Vodohospodáři tlak veřejnosti cítí a začínají měnit svoje názory. Vidět to bylo například u ředitele olomouckého závodu Povodí Moravy, který byl velkým zastáncem přehrady Skalička. Po představení poldru začal vnímat, že tady je alternativa, která není úplně špatná.
Jenže třeba dlouholeté diskuse kolem ochrany Troubek daleko nevedly. Všechno se jen zdrželo o mnoho let, slibované hráze ani po dvaceti letech nestojí.
Obec Troubky nemá nejšťastnější polohu, velké vody tam budou zřejmě vždycky působit problémy. Znovu jsme u otázky, jestli není lepší řešit to už nahoře v povodí a zabránit tomu, aby vůbec taková velká voda k Troubkám dotekla. Když budeme pořád hledat technické řešení pro tuto vesnici, tak to možná nevyřešíme nikdy.
