První rozsudek u olomouckého lidového soudu zazněl 1. října 1945. Německému lesnickému praktikantovi ze Šumvaldu Kurtu Lerchovi hrozil trest smrti. Za podíl na ubití zraněného parašutisty z dubna roku 1945 ho navrhoval veřejný žalobce.
Poválečné procesyMimořádné lidové soudy vznikly v krajských městech po druhé světové válce na základě retribučních (z lat. retributio – překl. odplata, odměna) dekretů prezidenta Edvarda Beneše. Šlo o pětičlenné soudní senáty složené ze soudce z povolání a čtyř soudců z lidu. Na projednání případu měl mimořádný soud maximálně tři dny. Pokud nedospěl k verdiktu, přešel spis k řádnému soudu. Obžalovaný měl právo na obhájce, případně mu byl úředně přidělen. Hlavní líčení mimořádného lidového soudu byla veřejná. Odvolání proti verdiktu vynesenému po neveřejné poradě celého senátu nebylo přípustné. Žádost o milost neměla odkladný účinek. |
Soudci se nakonec rozhodli pro doživotí. Později byl Lerch po amnestii v první polovině padesátých let propuštěn a v říjnu 1955 odsunut do Německa.
Prvním popraveným v poválečné Olomouci se tak v listopadu 1945 stal osmadvacetiletý úředník městské elektrárny Antonín Laštůvka. Bydlel v dnešní ulici 8. května číslo 16, životem zaplatil za udavačství. Kvůli Laštůvkovi zemřeli dva lidé, dalších pět skončilo v nacistickém vězení. Zatčen byl začátkem června 1945.
„V září 1944 se Laštůvka vyhnul pracovnímu nasazení v Pardubicích za tu cenu, že udal německému správci elektrárny Josefu Drescherovi svého nadřízeného Jana Langa z Droždína, jenž se podílel na sabotážních akcích odbojové skupiny,“ upřesňuje historik a emeritní profesor Univerzity Palackého Jiří Fiala v článku Z historie katovského řemesla v Olomouci III.
Na šibenici Laštůvka zemřel po jednodenním procesu po čtvrté hodině odpoledne 16. listopadu 1945. O den později si jeho tělo vyzvedla sestra. „A to s tím, že může být pohřben na hřbitově v Holici, ale jen v tichosti a beze vší nádhery,“ líčí Fiala.
Před soudci později stanul i sedmapadesátiletý správce elektrárny Drescher, na popraviště ho poslali 6. března 1946.
Rozsudek, pak poprava na dvoře věznice
Celkem nechal Mimořádný lidový soud v Olomouci popravit sedm Čechů a sedmatřicet Němců. Fungoval od srpna 1945, zasedal v budově dnešního okresního soudu na třídě Svobody.
Místem pro neveřejné hrdelní tresty bylo nádvoří jeho přilehlé věznice. Dokola proto nechaly úřady dokonce vybudovat vyšší ohrazení, aby popravy nemohl sledovat někdo nepovolaný.
Dnes okresní soud, po druhé světové válce sídlo mimořádného soudu a místo poprav
Na olomoucké šibenici skončila po válce i řada příslušníků gestapa. Mezi nejbrutálnější patřil František Mattl. S dalšími působil ve vyšetřovací věznici gestapa, takzvaném „garňáku“. Dnes jde o sídlo vrchního státního zastupitelství na třídě 17. listopadu.
Protokoly mimořádného soudu podle Fialy dokládají nejhrůznější čin, na němž se s Mattlem podílel gestapák Vilém Hýža.
Vše podrobněji popisuje olomoucký historik Josef Bartoš. Šlo o vraždu dvou vězněných třiadvacetiletých mladíků v polovině dubna 1945. Jen pár týdnů před koncem války.
„Tehdy byli na cele číslo čtyři oběšeni Miloslav Minařík a František Krcha jenom proto, že se znelíbili některým členům gestapa a že Krcha pomaloval celu ‚hanlivými obrázky‘. Například šibenicí s hákovým křížem na provaze a prasetem s hlavou Hitlera,“ popisuje Bartoš v knize Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku.
Gestapácká zvěrstva protrpělo přes pět tisíc obětí
Krutost gestapáckého „garňáku“ za války zakusilo minimálně pět tisíc lidí z celé střední Moravy. Kapacita věznice byla ovšem pouze 200 až 250 míst, a tak byla často přeplněná. Do cely pro šest lidí Němci někdy vměstnali až dvacet osob.
„Vyšetřovací věznice gestapa byla sice jen přestupní stanice, ale ta z nejhorších. Právě tady byli vězňové před odesláním k soudu nebo do koncentračního tábora v rukou gestapa. Zde byli vyslýcháni, biti a mučeni,“ vypočítává Bartoš.
Svědci, kteří „garňákem“ prošli, se zmiňují o svlékání do naha, mlácení hlavou o zeď či bití rákoskami a kopání až do omdlení. Jeden z vězňů byl ponižován tím, že po cele musel skákat jako pes.
Osmatřicetiletý Mattl a padesátiletý Hýža nakonec stanuli před mimořádným soudem, 19. prosince 1946 byli v Olomouci popraveni.
Gestapáci stále věřili ve vítězství Říše. Slibovala nové zbraně
Výpovědi olomouckých gestapáků v poválečných procesech také odhalují, proč Němci i těsně před koncem celosvětového konfliktu nepolevovali ve své krutosti. A to navzdory tomu, že Hitler byl již od konce dubna mrtev a Spojenci dobývali poslední kusy někdejšího nacistického panství. Němci totiž stále věřili ve vítězství.
Dokládají to slova gestapáka Josefa Hykadeho z Olomouce, jenž se pouhých dvacet dnů před koncem války podílel na krutém masakru devatenácti mužů obci Zákřov na Olomoucku.
„Příslušníci gestapa a naši vedoucí nás stále přesvědčovali, že německé vojsko použije novou zbraň, která nám vítězství zajistí... protože ještě 2. května prohlásil přece hejtman Dittrich při smutečním projevu za Hitlera před nastoupenou jednotkou ve Velkém Újezdě, že nové zbraně bude použito,“ hájil se Hykade.
Historik Bartoš upozorňuje, že téměř nikdo ze souzených členů olomouckého gestapa necítil žádnou vinu.
„Nanejvýš svaloval vše na příkazy shora či na své kolegy. Přitom je skutečností, že olomoucká služebna gestapa zatkla a uvěznila za dobu svého šestiletého působení přes pět tisíc osob,“ doplňuje Bartoš.
Jen z tehdejšího okresu Olomouc – to jest bez okresů Litovel a Šternberk – šlo minimálně o 787 lidí. „Z nich 125 zemřelo v koncentračních táborech a 68 bylo popraveno,“ uzavírá Bartoš.
