V sobotu bude dohlížet na třetí ročník Olomouckého půlmaratonu, který může být průlomový tím, že závodu získá prestižní bronzovou známku kvality. "Chceme Olomouc ukázat světu. Snad se tak zapíšeme do dějin tohoto krásného města," dodal.
Díky vám Češi objevili masové běhy. Proč vás s touto myšlenkou nikdo nepředběhl?
V posledních dvaceti letech zažívali Češi velké změny a lidé se moc nesdružovali. Pak ale začali běhat proto, že sami chtějí, nikdo je nenutí. Druhá věc byla, že jsem byl normální korporátní manažer s "velkými" úspěchy, zkrátka dokonalý kretén. Víte, že v Americe je 47 procent populace obézní? A zároveň v Africe a Asii hladoví 600 milionů lidí. Jeden den jsem se sebe začal ptát, jak můžu pomoct? Co mám udělat, abych večer uléhal s dobrým pocitem?
Co jste si odpověděl?
Nejsem misionář, ale mám moc dobrého kamaráda Gelindo Bordiniho, zlatého olympijského medailistu. V roce 1993 byl za mnou v Praze a šli jsme na pivo. Dali jsme si první, druhé a povídá mi: "Carlo, proč neuděláš v Praze maraton? Potřebuješ jen hezké město a sportovní tradici. Praha je nádherná a sportovní tradice je tu vysoká. Víš co, zavoláme Zátopkovi." Přišli jsme k nim ve dvě, v šest už máme trasu a všechno ostatní, bohužel také máme hruškovici, protože Emil a Dana pocházejí z Moravy. Večer jsem doma uléhal, maličko v náladě a říkal si: "Tak zítra začínám připravovat maratón."
V Praze se maraton uchytil, jak vás napadla Olomouc?
Protože je důležitým městem na Moravě. Brno i Ostrava jsou větší a mají velké akce, takže bude užitečnější, když bude půlmaraton v Olomouci. Také tu mám spoustu kamarádů a cením si i primátora Novotného. Neustále se ptá, jak může udělat maraton lepší.
O Hanácích se říká, že jsou pomalí. Zjistil jste to také?
To byla první věc, kterou mi říkala kamarádka, že v Olomouci jsou lidé pomalí. Ale já myslím, že to není pomalost, spíš myslí na víc věcí najednou. A možná taky mají rádi život, nemusíme přece každou minutu spěchat, ale je potřeba mít čas pro relax, pro sociální interakci. A Hanáci pomalí nejsou, na půlmaraton je přece vyprodáno a pět procent olomoucké populace poběží.
Loni bylo v Olomouci 2 000 běžců, letos už je to 3 700. Kde se může růst zastavit?
Protože se běží dvě kola, tak je na této trase maximum pět tisíc závodníků, ale jen bez závodu na 10 kilometrů. Třeba poběží za pět let deset tisíc lidí, ale bude to muset být jen jedno kolo. Jenže teď máme krásnou trasu přes centrum se spoustou lidí, kteří můžou běžcům fandit dvakrát.
Masové běhy rozšiřujete i do dalších měst, kromě Ústí nad Labem přibyly letos i České Budějovice. Kam tento vývoj směřuje?
Lidé v Evropě o naší zemi neví. Znají Prahu, super pivo, pěkné holky a sklo. To není dost. V posledních letech máme Pražský maraton, který má stejnou kvalitu jako Berlín nebo Tokio. Je vyprodaný během dvou týdnů, ale má kapacitu jen devět tisíc lidí a cizinci nepoznají regiony. Zkusme tedy udělat seriál osmi devíti závodů RunCzech a prezentovat je venku jako celek. Pak můžeme mluvit o tom, že Česká republika je možná nejlepší místo na běhání v Evropě.
Může se to povést?
V Evropě je sedm milionů běžců, kteří dvakrát do roka cestují za velkými závody. Je tedy možnost přitáhnout ne všechny, ale třeba jen jedno procento z nich, aby přijelo do Olomouce, Českých Budějovic nebo Ústí nad Labem. Můj cíl je, aby za pět let kamarádi, kteří jezdí na dovolenou do Barcelony nebo Milána, se vydali do České republiky ne za holkama, ale za nejlepším běháním. A to může přece mít i velký ekonomický přínos - jen v Praze máme každý rok 21 tisíc přihlášených běžců, kteří přináší 337 milionů korun.
O Olomouci hovoříte jen v superlativech. Jistě má ale i nevýhody.
Jednu. Tím, že je tak krásná, tak naši elitní atleti při běhu koukají kolem sebe a nezaběhnou rekord. (smích) Ale co si o závodu myslíte vy jako obyvatel Olomouce?
Myslím, že by město potřebovalo, aby se tu půlmaraton běžel každý měsíc.
Děkuju mockrát, to je pro mě morální pomoc. Lidi si myslí, že mám vilu, mercedes a nevěří, že někdo může něco takového dělat nejenom pro peníze. Přísahám na své tři děti, že nemám vilu a auto je jen sponzorské. Jistě, platím si cesty a mám dobrý život. Ale hlavně teď lidé běží a někteří třeba chytili ten virus "dávání". Pak ucítíte uspokojení, že jste pro někoho něco udělali. Když jsem v depresi, otevřu si knihu s fotografiemi z našich závodů a vidím třeba 10 dětí plných radosti. To je můj profit.
Takže usínáte spokojený, jak jste si přál?
Určitě, to mi dává energii. Na konci každého závodu říkám, že to bylo naposledy, protože už je mi padesát čtyři a nemůžu. Pak vidím pána dobíhajícího poslední kilometr, manželka s dcerou ho povzbuzují: Táto, táto! V cíli se všichni obejmou. A já vím, že nemůžu přestat.
