Loňský sjezd spisovatelů podnítil uvnitř literární obce širokou diskusi o úloze žen v současném knižním světě. O situaci dnešních spisovatelek, jejich boji o prostor k tvorbě, ale i úskalích, která v současném knižním byznysu číhají na drobné nakladatele, jsme mluvili s autorkou, nakladatelkou a feministkou Barborou Baronovou, která v současné době chystá vydání knihy Vlastní pokoj, kde se společně s autorkou Janou Poncarovou touto tematikou zabývá.
Existuje podle vás něco, co by se dalo pojmenovat jako „ženská literatura“?
Celý magazín |
Když knihu napíše žena nebo je tam ženská hrdinka, tak se automaticky v knihkupectvích šoupe do poliček „literatura pro ženy“. Samozřejmě je tady část autorek, které píší žánr červené knihovny, ale celkově je to strašný stereotyp. Nálepkování je jen otázkou marketingu, protože někteří prodejci si pořád myslí, že když dají na knihu nálepku „pro ženy“, tak si to ženy budou více kupovat. Všichni víme, že právě ženy tvoří sedmdesát až osmdesát procent všech čtenářů. To samé se děje v rovině reklamy. Metro je zaplavené reklamami na nekvalitní knihy, které se ale musí prodat, čímž se pak i veřejný prostor dostává do okupace stereotypů a klišé.
Platí to i z druhé strany?
Když se žena vdá nebo zdědí dům, má mnohem jednodušší startovní pozici. V tom se skrývá velké nebezpečí. Když nebudeme dávat podmínky k tvorbě ženám všeobecně, budou vždy tvořit jen ty trochu privilegované. Celkově pak přicházíme o pohled na svět určitého typu lidí. Mám pocit, že v Česku dlouhodobě ztrácíme obrovský intelektuální potenciál, protože v současné literatuře nejsou dobře nastavené podmínky. S Janou Poncarovou teď děláme knihu Vlastní pokoj, která obsahuje jedenáct rozhovorů s českými spisovatelkami. Kniha zachycuje různé důvody, proč mají ženy podmínky ztížené. Může to být fakt, že mají děti, i to, že jedou takzvaně na dvě směny. Tento termín vychází ze změn v 50. letech, kdy byla žena povinována chodit do práce a zároveň se od ní očekávalo, že odpracuje pomyslnou druhou směnu v péči o domácnost. To platí i dnes. Podle výzkumů se průměrná žena zabývá péčí o domácnost čtyři a půl hodiny denně.
Jaké další faktory jsou určující pro možnost žen tvořit?
Protože nemám děti, mám oproti jiným ženám privilegium většího množství času. Je důležité si takováto privilegia pojmenovávat. Ženy si často poměr mezi psaním a péčí musí vybojovávat. Tím nechci říct, že muži to mají jednodušší. Také chodí do práce, ale podle výzkumů jsou stále primárně pečující osoby ženy. V Česku například probíhají programy, které vysílají autory na pobyty do zahraničí nebo v rámci tuzemska. Tam se po nás chce, ať jsme měsíc někde zavřené. A jak má pak takový typ programu využít třeba matka dvou dětí, která si je nemůže vzít s sebou? Celé je to tedy o ohledávání prostoru pro vlastní tvorbu.
Vy jste si ten prostor vytvořila…
V nakladatelství, které buduji od roku 2012, pracuji už deset let zadarmo. Abych ho vůbec mohla mít, musím brát různé zakázky a živit se něčím jiným. Sedím tedy na třech židlích. Dělám nakladatelství, což odpovídá plnému úvazku, dále externě pracuji jako freelancerka a pak také tvořím. Teď se pokouším zdravě přeorganizovat své nakladatelství, abych ho jen nedotovala, ale aby se zvládlo finančně udržet. U malých nakladatelství existuje takové specifikum, že v drtivé většině případů nevydávají bestsellery. Proto trvá i několik let, než se některé projekty zaplatí. V prvních letech to žádá hodně nevratných investic.
Jak celkově nahlížíte na knižní trh v Česku?
V tuzemsku je veliký přetlak na vydávání knih. Když chce nakladatel koupit práva na bestseller ze zahraničí, musí s tím koupit i balík béčkové a céčkové literatury. Důsledkem je, že trh je brutálně zaplavován. Pro ilustraci, v Česku vyjde každý den zhruba padesát nových knih. Jako malá nakladatelka vydám ročně jen pár autorů a mojí povinností je se o ně postarat. Kdybych jich vydala tisíc ročně, jak jim zajistím potřebnou péči? Za každou knihou, která se stane bestsellerem, je obrovská práce spousty lidí z nakladatelství, což není samozřejmé. Vítězem se autor nestává, když knihu vydá, ale když se prodává…
Barbora BaronováJe Česká literární dokumentaristka a nakladatelka věnující se právům žen. V roce 2012 založila malé nezávislé artové nakladatelství wo-men, které se orientuje na umělecké literárně-fotografické dokumentární knihy. Témata, kterým se nakladatelství věnuje, jsou menšinová, tabuizovaná. S knihou Intimita, kterou vytvořila společně s fotografkou Ditou Pepe, vyhrála v roce 2016 prestižní ocenění Magnesia Litera v kategorii „Litera za nakladatelský počin“. Ve stejné kategorii byla znovu nominována o šest let později za publikaci Hranice lásky. |
Dopadá tento stav nějakým způsoben na autory?
Podceňování honorářů v literatuře je další velké téma. Autoři i korektoři jsou často příšerně podhodnocováni. Mnohdy je normou i to, že autor, který vydá první knihu, za ni nedostane zaplaceno, korektor při přepočtu honoráře na strávený čas nemá ani minimální mzdu. V rámci svého nakladatelství se snažím o přenastavení tohoto systému. Svým autorům platím férově a zároveň odmítám pracovní příležitosti, které férově zaplacené nejsou. Literatura je podhodnocená i co do grantů. To, co spolknou některé hudební festivaly za dva týdny, je často celková výše peněz, které míří do literatury.
Z toho, co říkáte, soudím, že dělat knihy vás stojí spoustu sil a energie. Co vás u toho stále drží?
Hrozně mě to baví! Zrovna teď jsem byla ve fázi rozhodování, jestli nakladatelství nechat trochu rozrůst, ale řekla jsem si, že ne. Stále chci s autory procházet celý tvůrčí proces. Můj klíč je v tom, dělat projekty, které mají potenciál něco ve společnosti změnit nebo se podívat na svět jinak. Nechci dělat líbivé věci, ale ty, které se můžou zavrtat a rozprasknout nějakou krustu stereotypu. To mě pak posouvá i v osobní rovině.
