Kdo ví, kudy by se hokejový život Petra Hrachoviny ubíral, kdyby v srpnu roku 1997 nenastoupil za brněnský mančaft Rondo v exhibičním zápase proti Jágr Teamu. Kromě několika zákroků proti hvězdám NHL na sebe tehdy upoutal pozornost ze Znojma, které skládalo mužstvo po postupu do první ligy.
„Dohodli jsme se a následující ročník jsem tam strávil. Jako nováček jsme postoupili až do baráže o extraligu. Pro mě to byla nejkrásnější sezona v kariéře. Kdyby mi už tehdy někdo řekl, že ve Znojmě jednou zakotvím, asi bych tehdy řekl, že ano, že mi to dává smysl a mohlo by to tak být,“ ohlíží se za osudovými událostmi třiapadesátiletý Hrachovina, v současnosti kouč gólmanů Orlů.
Celý magazín |
Nejen že jste ve Znojmě zakotvil, ale fungujete tam v různých funkcích po kariéře už deset let.
Dvanáct! (směje se)
Vidíte, letí to. Ze Znojma nejste, nežijete tam, denně dojíždíte. Proč právě tam a proč tak dlouho?
Nějaké nabídky kolem mě prolítly, ve Warrioru chtěli, abych jim dělal sportovního manažera, tu samou funkci jsem jezdil vykonávat do Boskovic v krajském přeboru. Znojmo ale vždycky vyhrálo, prostředí tam je čímsi kouzelné. Má něco, co mě přitahuje. Samozřejmě jsou chvíle, kdy toho mám dost, v noci se vrátíme ze zápasu a mě čeká sedmdesát kilometrů domů do Brna a ráno zase nazpět, ale já toho nelituju a neměnil bych.
Zkuste to „něco“ definovat.
Strašně těžká otázka. Asi lidi. Od nejvyššího, což je prezident Pavel Ohera, persona a osobnost. Trénoval tam Mirek Fryčer, který již není mezi námi, před ním Roman Šimíček, bývalý hráč NHL, viděl jsem tam jako kouče pracovat Glena Hanlona. To byl gólman jako já, odchytal 477 zápasů v NHL, mohli jsme si povykládat.
O čem třeba?
Nebyly to hovory o stylu chytání, měli jsme jiné pikošky. Jako malý jsem sbíral hokejové kartičky a jeho byla první z edice Score, kterou jsem měl. Nechal jsem si od něj podepsal hokejku Vancouveru, za který chytal. To samé, když do Znojma přišel Mirek Fryčer, čtrnáct dní předtím jsem dočetl jeho životopisnou knihu. Mám ji v angličtině, mimochodem teď jsem si objednal biografii Václava Nedomanského, na tu se taky těším. Mrzí mě, že moje angličtina není na takové úrovni, abych tyhle biografie louskal jednu za druhou. The Game od Kena Drydena, Matter of Inches od Clinta Malarchuka. Kupuji si i staré knihy, Můj svět před maskou od Vlada Dzurilly mám v pěkně otrhaném vydání.
I vaše osudy ve Znojmě by pomalu už vydaly na knihu. V klubu jste prošel mnoha pozicemi od trenéra brankářů po kustoda, nedělá vám problém naládovat pračky po zápase.
Taky jsem dělal zápisy o utkání, objednával jídla, říkal, kdy má přijet autobus. Před poslední sezonou v EBEL jsem byl nakrátko odejit, což trvalo asi tři týdny nebo měsíc, vzápětí jsem dostal nabídku dělat kustoda, a tak jsem se vrátil. Naučil jsem se zase nové věci, a už nikdy nebudu říkat, že kustod to má u hokejového týmu snadné. (úsměv)
Petr Hrachovina (53)
|
Ostatně měl jste ke starosti o vybavení a šatnu blíž díky tomu, že vlastníte hokejový obchod. Taky jste si vedle práce pro Orly dlouho na krajské úrovni prodlužoval svoji aktivní kariéru.
Dobře se to doplňovalo, kraj jsem v Boskovicích hrál do čtyřiačtyřiceti. Udělal jsem práci ve Znojmě, jel jsem na obchod, dvakrát týdně na trénink, o víkendu zápas. Na led už ve svém věku nelezu, ale chytám pořád v inline hokeji, tedy na kolečkových bruslích.
Obyčejně v těchto soutěžích gólmani do branky už nechtějí a raději jdou do pole.
Můj syn Dominik (brankář Českých Budějovic, pozn. red.), když inline hokej v létě hrál, to měl stejně – naskakoval v poli.
Proč vy ne?
Nemám tak dobré bruslení ani práci s holí. Nikdy mě nenapadlo, že bych měl jít z brány. Pořád mě potěší, když mě trefí puk, když ho chytím, když cítím jeho náraz na svém chrániči. Dodnes, když máme ve Znojmě rozcvičku, si občas stoupnu za mantinel za branku a jsem rád, že mi puky sviští směrem na hlavu. Gólman, no!
Pořád máte radost, když si na sebe vezmet e brankářsko u výstroj?
Kdybych to ta k neměl, ta k bych ji v třiapadesáti vůbec nevlastnil . Syn chodí s dcerou Romana Turka, bývalého reprezentanta, a ten ode dne, co ukončil kariéru, neměl výstroj na sobě. Asi je to tím, že borci jako on, na rozdíl ode mě, odchytali strašné kvantum zápasů. Já jsem vždycky někomu kryl záda. Říkalo se: Hrachovina? Dobrá dvojka. Nejspíš proto má m ten pocit, že jsem toho odchytal málo, a do branky pořád lezu.
Byla taková sezona v roli náhradníka na lavičce i vaše jediná ve Znojmě?
Jedničkou byl Pavel Falta, který tehdy tuším společně s Jirkou Trvajem z Havířova vytvořili oba rekord v počtu zápasů . Oba si připsali 51 startů . Střídal jsem sporadicky, v základní části párkrát, v baráži proti Opavě čtyřikrát včetně celého rozhodujícího utkání.
Jak jste vysedávání pod dekou nesl psychicky?
Byl jsem šťastný, že můžu být v první lize, užíval jsem si nádhernou atmosféru při zápasech a těšil jsem se, že další sezonu to bude třeba zase o něco lepší. Jenže my jsme jako nováček hned hráli baráž, v té se sice neuspělo, ale podpořilo to hlad Orlů po úspěchu. Ve Znojmě se rozhodli, že to další rok zkusí znovu, vyměnili strašně moc hráčů a nabrali takovou kvalitu i do branky, že jsme se ani já, ani Falta neudrželi. On si pak splnil postupový sen v Liberci a já jsem byl zpátky v Rosicích.
Vybavíte si, jak se vám dařilo v roce 1997 v zápase proti Jágr Teamu, v němž jste na sebe upozornil?
Dostal jsem čtyři góly, kolega Martin Vrba osm. Něco jsem chytil Martinu Procházkovi, to byla událost. Průměrný gólman z první ligy proti hvězdám z NHL. I když teď si vzpomínám, že vůbec první kontakt se Znojmem jsem měl už v době, kdy jsme s Rosicemi šli do druhé ligy. Volal mi tehdejší majitel Jaroslav Vlasák, dokonce jsme měli schůzku, ale řekl jsem mu, že zůstanu tam, kde jsem.
Takže jste napřed chytal proti Znojmu a až pak za něj?
Byly to velké bitvy s puncem derby. Chodilo tam na nás tři tisíce lidí, na jedné straně v brance Marek Novotný, na druhé já. Pro nás ty zápasy byly nejsložitější a atmosféra ve Znojmě nejlepší. Pak jsem se vyhrabal ze zranění, v Brně hrál Jágr Team, za který jsem nastoupil, a po té exhibici mi volal manažer Rosťa Dočekal, jestli nechci jít k Orlům. Dopadlo to parádně, zahráli jsme si baráž, a přestože jsme v ní prohráli 3:4 na zápasy s Opavou, nebudu té sezony litovat.
Měli tehdy Orli nadupaný tým?
Milan Kastner, Pepa Drábek, Radomír Brázda… byli tam borci jako hrom. Neměli jsme výpadky, šlapalo se od začátku do konce. Falta měl tehdy snad osm čistých kont.
Jenom ta tečka v baráži. Při vedení 3:0 na utkání už leckdo viděl Znojmo v extralize, po prohraném sedmém duelu naopak padala spousta nehezkých obvinění.
Snažil jsem se naskakovat do zápasů s čistou hlavou, zkrátka chytat dobře. Šel jsem do utkání číslo šest, u nás doma, v němž jsme dotáhli z 0:2 na 2:2 a šli jsme do prodloužení. Mohlo se stát všechno. My jsme hned ve druhé minutě dávali křížný pas, zachytil ho Michal Tomek a z kruhu mi to trefil do víka.
To si pamatujete tak dobře?
Víte, proč to vím? Tehdy se k časopisům přikládaly nálepky hráčů a mně někdo na auto přidal Tomka. No a kromě toho jsme se čtyři roky poté potkali v Rosicích, takže jsme si o tom povídali. On tehdy rozhodl šestý zápas, za stavu 3:3 se jelo do Opavy a tam jsme už možná vyrazili odevzdaní, rozklížení a zdecimovaní. Ve čtvrté minutě svítilo 2:0,rychle bylo hotovo, Opava nás porazila 6:0.
Měl jste důvod něco si při zmiňovaném Tomkově gólu vyčítat, což vám tou nálepkou možná někdo chtěl naznačit?
Nenašel jsem ji na autě hned, bylo to asi tři měsíce po baráži. Bral jsem to jako vtip, šprajc. Nevím, jestli se ta jeho střela dala chytit, trefil to dobře. Mě hodně mrzelo, že jsme to nedotáhli do penalt, protože bych mohl být po sezoně prosezené na lavičce tím, kdo zařídil postup do extraligy. To by mě hřálo nejvíc.
Fandil jste pak Znojmu, když hrálo o extraligu už úspěšně o sezonu později?
V prvním zápase ne, to jsme k nim přijeli s Rosicemi a vyhráli jsme. Až pak. Když hráli Orli extraligu, tak stoprocentně.
Nakolik vás později při rozhodování o práci ve Znojmě ovlivnil fakt, že jste tam kdysi tu jednu sezonu strávil?
Bylo to rozhodující v tom, jestli se zvednu z hokejového obchodu a začnu do Znojma denně dojíždět. Být to nabídka odjinud, asi bych víc váhal, nebo bych se rozhodl zůstat v teploučku a nejezdit nikam. Že bylo tehdy ve Znojmě tak krásně, tak jsem kšeft upozadil a rozhodl jsem se začít novou etapu tam.
Ve svém živlu: Brankářský svět Petra Hrachovinu neustále naplňuje, ať už coby trenér radí jinému gólmanovi ve Znojmě, nebo si sám zachytá při exhibici. | foto: hcorli.cz
Bylo někdy ve hře, že byste Orlům při práci trenéra brankářů vypomohl i jako hráč?
To už asi ne. Nevím, co by se muselo stát. Sem tam jsem šel na trénink, když to vyžadovala situace, kluci si na mně při střelbě zgustli a to stačilo. (úsměv)
Jako hráč jste v klubu zažil zmíněného exmajitele Jaroslava Vlasáka, jako trenér a kustod spolupracujete s Pavlem Oherou. Snesou srovnání?
Jednak jsem za pana Vlasáka zažil jenom jeden rok, jednak jsem byl hráč a on byl prezident. Věděl jsem, že je kamarádský, ale že bych za ním přišel a zahlásil „Nazdar Jardo“, to nepřicházelo v úvahu. S hráči jako bratři Kaňkovští nebo Kastner měl jiný vztah, to je jasné, mně bylo sedmadvacet a byl jsem náhradní gólman. Měl jsem k němu velký respekt a nemůžu proti němu říct ani popel. S Pavlem Oherou je to jiné. Jsem funkcionář, trenér, komunikujeme spolu často.
Je první liga pro Znojmo odpovídající soutěží, nebo pošilháváte po extralize?
Co vidím kolem sebe a s čím do toho pan Ohera šel jako prezident, je vidina, že by se jednou extraliga do Znojma vrátila. Pokud by to tak mělo být, rád bych byl při tom. Pracujeme ve skromných podmínkách, pomalu budujeme. Letos je v první lize jednoznačným cílem záchrana a pokud možno předkolo play off.
Musíte si po tolika letech ve stejném prostředí čas od času hledat motivaci?
Hokej mě nabíjí, baví mě, dělám ho rád. Nenajdeme v žádném jiném odvětví, aby se tak rychle střídaly prohry, výhry, sranda, vzestupy i pády. Je to jeden velký cirkus.
Baví vás, i když sezona přináší víc proher než výher jako ta současná?
Nesnáším prohry ani v líném tenise nebo ve stolním fotbale. Ale pořád je to hokej, porážky k němu patří a nemůžeš říct, že další den nepřijdeš, protože se třikrát prohrálo. Navíc na hokeji je krásné to, že máš věci ve vlastních rukou, můžeš zabrat a zvítězit příště. Každý ví, že minulá sezona ve druhé lize, kdy jsme vyhrávali všechno, se opakovat nikdy nebude.
