Rodiče Wofganga a Herberta pocházeli z židovských rodin, oba však konvertovali ke katolictví a od svého židovského původu se distancovali.
Glaessnerovi žili v honosné vile v Masarykově ulici, lidé je považovali za prominentní rodinu, která se aktivně zapojovala do společenského života v Liberci. Hlava rodiny, Gustav Glaessner, působil jako advokát, vedl zdejší bridžový klub, byl příslušníkem Sudetoněmecké strany a údajně se stýkal i s členy Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). O to víc jej překvapilo, když se norimberské zákony obrátily proti nim.
Nevěřili, že se jich nařízení dotknou
„Neidentifikovali se s židovstvím, byli plně asimilovaní a v právnické kanceláři zaměstnávali jen stranické Němce. Ani to jim ale nikterak nepomohlo a skončili velice špatně,“ prozrazuje Lea Květ, tajemnice Židovské obce v Liberci.
V roce 1938 byli oba Glaessnerovi vyslýcháni a označeni za běžence. „Očividně nečekali, že se něco takového může stát. Rodinu z Liberce vypověděli a museli se přestěhovat do Prahy,“ přibližuje absolventka Technické univerzity v Liberci Jitka Pánková, která se ve své diplomové práci zabývala mimo jiné i osudem Glaessnerových.
Do poslední chvíle jako by rodiče Wolfganga a Herberta nechápali, že se nevyhnou restrikcím a omezením. Své dva syny neposlali do zahraničí, respektive do bezpečí, o což se často snažily židovské rodiny.
„Ale oni dva se k tomu kroku neuchýlili. Stále nevěřili, že je potká stejný osud jako ostatní, protože jejich politické smýšlení bylo velmi proněmecké. Bohužel mu neušli, a proto tady dneska stojíme a díváme se na jejich Stolpersteiny,“ ukazuje na čtyři dlažební kostky Pánková, která objasňováním tohoto příběhu a bádáním v archivech strávila téměř rok.
S dalšími Liberečany skončili v ghettu v Lodži
V říjnu 1941 byli Glaessnerovi spolu se svými někdejšími spoluobčany z Liberce zařazeni do odsunového transportu, který mířil do polského ghetta v Lodži. Odtud se už nevrátili. „Zahynuli někdy na podzim nebo v zimě 1941, přesná data neznáme,“ podotýká Pánková. Wolfgangovi bylo tehdy 18 let a Herbertovi 13 let.
„Kromě domovů, práce a majetku sebrali obětem také jejich jména. Když přišli do koncentračního tábora, vytetovali jim čísla, přestali být lidmi. Snadněji se tak na ně zapomnělo,“ konstatuje Lea Květ, která vidí v navracení jmen obětem skrze Stolpersteiny jisté poslání.
„O kameny zmizelých škobrtnete očima na ulici. Je to mosazný čtvereček, který svítí v dlažbě. Někoho přinutí, aby se podíval blíž a přečetl si, kolik tomu člověku bylo a co se s ním stalo. Pokládáním kamenů vracíme obětem jména, aby se na ně nezapomnělo. Ani na to, že to byli lidé,“ říká tajemnice židovské obce.
Padesát kamenů, padesát příběhů
V ulicích zavadí pozornější Liberečané pohledem přibližně o padesátku kamenů, první se ve městě objevily v roce 2016. Jejich autorem je německý umělec Gunter Demnig, který si podle Ley Květ licencoval jejich výrobu. Podoba kamenů je proto jednotná po celé Evropě a nelze vyrobit jejich napodobeninu.
„Vybereme člověka, kterému bychom rádi položili kámen, pak výrobu poptáváme v Německu. Peníze na kameny sháníme různě. Někdy sbírkou, z vlastních zdrojů či grantů, zkrátka co se podaří. Někdy zaplatí potomci přeživších kámen pro někoho ze své rodiny, většinou to jde ale z darů a ze sbírek,“ pokračuje Květ.
Dříve stával jeden kámen 120 eur, nyní se cena zvýšila na 132 eur. V Liberci je zasazují do ulic technické služby, za jejich osazení platí židovská obec. O mosazné desky, které se zpravidla umisťují před dům, kde oběť holokaustu žila nebo pracovala, se musí pravidelně pečovat.
O Stolpersteiny pečují dobrovolníci
Pohled na desky Marianne a Gustava Glaessnerových, které se pokládaly před domem číslo 18 v Masarykově ulici před rokem, dává jasnou představu, jak se zářivá mosaz během několika málo měsíců mění téměř k nepoznání. Lidé, kteří si je chtějí prohlédnout, se musí na chvíli zastavit, sehnout a mhouřit oči, aby zašlý text rozeznali.
„Máme projekt na adopci Stolpersteinů, je to vždy na rok. Lidé se na nás mohou obrátit a říct, o které kameny by se rádi postarali. Nyní mám v evidenci asi jen pět osiřelých kamenů, což je v tom velkém množství malý počet. Předpokládám, že i ty brzy najdou nějakého opatrovatele,“ dodává Květ. Dobrovolníci čistí kameny minimálně čtyřikrát ročně, buď speciálním čistidlem na měď, nebo si vyrábí vlastní ekologickou směs z octa a vody.
Židovská obec Liberec pokládá kameny zmizelých jednou ročně na podzim, ve středu 16. listopadu jich v Liberci přibylo osm. Wolfgang a Herbert Glaessner se vrátili do Masarykovy ulice, Anselm Freiberg a Otto Weiss na náměstí Dr. E. Beneše a Moritz, Marta, Hans a Hella Sternklarovi na Sokolovské náměstí.
