„Žiji sice už patnáct let v Praze, ale mám tu chalupu. Když jsem si přečetla, že tu žijí vlci, okamžitě jsem chtěla do vlčích hlídek. Jenže tu žádné nebyly,“ začíná vyprávění mladá žena.
Hnutí DUHA, které vlčí hlídky zřizuje v Beskydech, Jeseníkách a na Šumavě, obratem vyslyšelo Aleninu žádost a poslalo ji na takzvané „zavýjení“, neboli víkendové školení o šelmách.
Tam se Alena od zkušených ochránců přírody dozvěděla o životě a problémech vlků, jak poznat vlčí stopy nebo trus. To aby v terénu mohla sbírat důkazy vlčí přítomnosti.
„Vlčí trus je dost specifický, hlavně svou velikostí a také obsazuje zbytky kostí a srsti sežraných zvířat, takže se dá většinou dobře odlišit od trusu psího, který má spíše podobu granulí,“ vysvětluje, co si ze zavýjení odnesla.
První vlčí hlídka se pak v Podbezdězí konala 16. ledna. Připojil se k ní i starosta Hamru na Jezeře, náruživý fotograf přírody a dobrodruh Milan Dvořák, který to má do vlčího hájemství jen přes kopec.
Šance narazit na vlka je minimální
„Když jsme během dne zdokumentovali stopy sedmi vlků, byl to úžasný pocit. To poznání, že najednou víme, kudy vlci chodí, čím se živí a kde se zdržují, byl nepopsatelný. Byla to taková euforie, že jsme se dokonce na památku vyfotili u vlčího hovínka,“ směje se starosta.
Cílem vlčích hlídek přitom není vlky přímo vypátrat, ale jít spíše proti stopám. Tedy do míst, odkud vlci vyšli, aby zvířata nebyla rušena. A neboť staré přísloví praví, že „vlka krmí nohy“, je to občas pěkná makačka.
„Na konci hlídky jsem nám napočítal 25 kilometrů. Já z nich byl nejstarší, takže mě večer pěkně bolely nohy,“ přiznal Dvořák.
Šance, že při vlčí hlídce dojde ke střetu lidí s vlky, je naprosto minimální. Jak potvrzuje Alena Fousková, vlci jsou chytří a vědí, že člověk, lovec, je jejich jediný nepřítel, proto se mu velkým obloukem vyhnou.
„Někdy se tomu smějeme, že nás třeba sledují ze skály a náramně se baví tím, jakou máme radost třeba z jejich stopy, ale s největší pravděpodobností bude to sledování jednostranné,“ potvrzuje Alena.
Kromě vlků občas zahlédnou i mořské orly
Vlčí hlídka ale není jen bezcílné courání lesem. Vlčí stopy je třeba fotit a přeměřit, vlčí trus a chlupy se sbírají a posílají na DNA analýzu. Je třeba mít s sebou dobré boty, svačinu a hlavně mapu. To aby se člověk neztratil. A ani tomu se občas vlčí hlídka nevyhne.
„Párkrát jsem vyrazil na vlčí hlídku sám a pak se za to proklínal. Došla mi baterka v GPS navigaci, takže jsem ztratil přehled o tom, kde jsem. Asi po dvou hodinách bloudění jsem narazil znovu na svoje stopy – točil jsem se v kruhu. V tu chvíli se stmívalo a já vážně uvažoval, že v tom lese přespím,“ popsal nedávný případ Milan Dvořák.
„Obava nad navlhnutím mé drahé zrcadlovky mě nakonec přiměla najít zbytky sil a dojít až k autu,“ doplnil.
Vlčí hlídky pochopitelně mají i jiná zajímavá pozorování, než jsou vlci. Například zahlédne mořské orly nebo jeřáby popelavé, kteří ve vlčích teritoriích hnízdí. „Pokouším se jim ale vyhýbat. Orli nesmí být při hnízdění rušeni. Už spousta lidí na mě vyzvídala, kde žijí, ale já to nikdy neprozradím,“ líčí Dvořák.
Chovatelé ovcí budou muset oplotit pastviny
„Stále objevuji nová nádherná místa, skály, kameny, jeskyně, staré buky, meandry řeky Ploučnice, pískové cesty, malé potůčky většinou čisté, člověk už skoro nepozná, že se v těch lesích ještě v nedávné minulosti pohybovali ruští vojáci v plné zbroji ne zrovna s pozitivním vztahem k ochraně přírody,“ dodává Alena Fousková.
Smysl vlčích hlídek je ovšem nejen ve sběru trusu a chlupů. Lidé toulající se přírodou jsou účinnou prevencí proti pytlákům a lidem, kteří to s vlky nemyslí dobře.
„A tak si s těmi lidmi povídáte a poznáváte jejich strach z jistého mystéria, které o vlcích vzniklo, že nepřišli do našeho kraje přirozenou cestou, že byli vypuštěni, že devastují zvěř a že do civilizovaného lesa nepatří. Přitom ty lesy jsou obrovské a divoké, plné zvěře, kterou vlk pomáhá regulovat, aby se nepřemnožila a neničila stromy,“ argumentuje Alena.
Není tajemstvím, že odpůrci existence vlků v našich lesích jsou převážně myslivci a chovatelé ovcí. Těm mohou vlci způsobit velké škody, nechráněné stádo je pro ně totiž něco jako prostřený stůl.
„Pastevci si zvykli vypustit dvě stě ovcí na louku, aniž by měli pastvinu obehnanou plotem a hlídanou pasteveckým psem. Posledních sto let to dělat nemuseli, nebylo to třeba. Ale teď se to budou muset zase naučit,“ zdůrazňuje Milan Dvořák.
