Kyjevská rodačka Viktoria Kostinová žije v Liberci už od roku 1994. Díky své perfektní znalosti češtiny, ukrajinštiny a ruštiny se živí jako tlumočnice pro lidi, kteří do Čech přijíždějí za prací z postsovětských zemí.
Je místopředsedkyně Rady pro cizince, národnostní menšiny a další etnika při libereckém Kontaktu a její snahou je pomoci všem, aby si na život v cizí zemi zvykli.
Také poslední dny pomáhá svým krajanům, shání jim bydlení, práci, ale také oblečení, hygienické potřeby nebo jídlo. Tentokrát samozřejmě nezištně.
Než se dostaneme k současné situaci. Prozradíte něco o sobě? Jak jste se ocitla v Liberci?
Z Kyjeva jsme odešli po výbuchu černobylské elektrárny ze zdravotních důvodů. Já jsem astmatik a maminka byla taky, tak jsme usoudili, že by bylo dobré změnit lokalitu. Nejprve jsme odešli kvůli mořskému podnebí na Krym do Sevastopolu. Pak se ale rodiče z ekonomických důvodů rozhodli, že se přestěhují kamkoliv do zahraničí. Kromě toho už tenkrát tam byla hodně napjatá situace. Padaly návrhy na Bratislavu, Prahu, Kanadu, USA, ale náhoda rozhodla a skončili jsme v Liberci.
Jaký byl přechod do Česka?
Byla jsem ještě na základní škole. Jednoduché to nebylo. Všichni žijeme v zajetí stereotypů, naše postoje určuje sociální prostředí, ze kterého pocházíme. Na to jsem tehdy narazila. A nejen já, ale i babička, pro kterou to bylo obzvlášť těžké, protože za války byla partyzánka, měla odznak československého partyzána, několikrát se jí podařilo uprchnout z transportu. Pomáhala dokonce osvobodit Brno. Děda zase osvobozoval Berlín, ten ale zemřel, když mi byly dva roky. A tady jsme naráželi na předsudky a museli jsme svými omezenými jazykovými možnostmi vysvětlovat, že každý rusky mluvící není automaticky Rus, že není automaticky komunista a nepodporuje danou politiku.
To samé se děje i teď. Spousta mých kamarádů z Ruska nesouhlasí se současnou situací, s tím, co bych nazvala absolutním kolapsem morálních hodnot. Každý normální člověk chce žít v míru, nechce válečný konflikt, neodsuzuje majoritu ani minoritu z jedné či druhé pozice. Ale myslím, že s tím se teď budeme hodně potkávat. Je potřeba hodně komunikovat a vysvětlovat, že je potřeba předávat myšlenku o potřebě míru a jistoty v rodině dál.
Obrací se na vás teď asi řada vašich krajanů s žádostí o pomoc?
To ano, jsem v povědomí naší menšiny, takže se na mě hodně obracejí, ale nereprezentuji žádnou instituci ani organizaci. Beru to tak, že mě život postavil na základě mých pozitivních i negativních zkušeností před nějaký úkol. Musím jim předávat informace, které mám k dispozici, angažuji se v předávání humanitární pomoci, pomáhám jim ve zprostředkování práce, s komunikací na úřadech, hledám jim bydlení.
Zeptala bych se na ruštinu. Mají lidé, kteří sem teď přicházejí z Ukrajiny, problém přijímat, když na ně někdo mluví rusky? Přece jenom starší generace Čechů ji stále trochu ovládá, na rozdíl od ukrajinštiny.
Myslím, že jsou spíše rádi, že je někdo pochopí. Rusky hovoří a rozumí převážná většina Ukrajinců, řada z nich to ale teď může odmítnout z politických důvodů. Ale mezi Ukrajinci se teď najde spousta lidí, kteří ovládají češtinu a rádi pomohou. Mladší Ukrajinci pak ovládají i angličtinu, protože se pohybují na sociálních sítích a sledují zahraniční média.
Jste většinou jedna z prvních, se kterými se lidé z Ukrajiny potkají. Jaké máte poslední zprávy?
Mezi komunitou se šíří informace, že uprchlíků bude čím dál více. Je tam ale pořád velká část lidí, kteří neodjeli, přestože měli příležitost. Řada z nich má totiž doma nemocné nebo staré příbuzné a uvědomují si, že pro jejich babičky nebo maminky by to mohla být poslední cesta. Kromě toho milují svou vlast a domov, málokdo jej chce opustit. I ta migrační vlna z posledních let vznikla z čistě ekonomických důvodů. A všechny, koho znám, by se chtěli vrátit na Ukrajinu. Takže je to pro ně teď obrovské trauma, obrovské dilema rozhodnout, zda odjet na dobu neurčitou, nebo zůstat po boku svých mužů ve válečné zóně.
Taky se na mě obrací řada roztříštěných rodin. Za všechny jen připomenu případ mého kamaráda, kterému už dříve umřela žena, pak další příbuzní, a teď jsou jeho dvě děti u Charkova a neexistuje možnost, jak se k nim dostat. A takových případů je hodně.
Cesta z Ukrajiny musí být hodně náročná. Jak ji snášejí?
Mladší generace samozřejmě lépe. Dnes jsem se potkala s dvěma pětadvacetiletými děvčaty, které utekly z Kyjeva na poslední chvíli. Říkaly, že ve vagonu bylo několikanásobně více lidí než normálně, stáli vedle sebe namačkaní jako sardinky i v průchodech a u záchodů. Kapitola sama pro sebe byla ale podle nich fronta na hranicích. Říkaly, že to byl miniživot prožitý v rámci dvoukilometrové fronty, kdy během jednoho dne ujely maximálně pět set metrů. Postupně jim docházelo jídlo, voda. Musely se postarat o základní hygienické podmínky. Mnozí cestovali s kojenci, s postiženými dětmi, se seniory. Někteří s pejsky, které odmítli opustit. Osobně si to ani nedovedu představit.
Přijedou sem a co pak?
Mají jen chvíli na odpočinek a sto procent lidí, se kterými jsem se setkala, tak už druhý den měli namířeno minimálně na hledání brigády nebo už měli zajištěnou práci. Rozhodně nepřijíždějí s očekáváním dávek. Dnes jsem se dokonce setkala s krajany, kteří řekli, že ani nebudou chtít příspěvek na bydlení pět tisíc, že nechtějí zatěžovat ekonomiku...
Tímto bych chtěla poděkovat české veřejnosti, velice celou naši komunitu překvapil její vstřícný přístup a pomoc, pak taky chci poděkovat hejtmanovi za rychlé zřízení asistenčního centra, kde najdou lidé vše, co potřebují na jednom místě. Nejvíce jsou ale dojatí pomocí od neznámých lidí. Začala tady fungovat síť, díky které je ta pomoc obrovská. 24 hodin denně mám telefonáty, kdy lidé nabízejí pomoc. Rozhodně neplatí o Češích, že jsou rezervovaný národ. Jsou srdeční, umějí pomoci sobě i ostatním.
Říkala jste, že většina chce legálně pracovat. Kde však mohou najít uplatnění? Do automotive většinou chodí muži, ale do Česka přijíždějí maminky s dětmi.
Počítají s tím, že budou muset nastoupit do automobilek. A berou to s pokorou, i když to bude náročné. Domlouvají se mezi sebou, že jedna z nich bude hlídat děti těm, které nastoupí na směny. Myslím, že stojí za zvážení uspořádat nějaké hlídání dětí nebo jazykových kroužků. Doufám, že se to podaří.
