Jak se vypořádali s jízdou na třítisícových horských hřebenech, proč raději oželeli alkohol a kdo musel na koho čekat? Na zatím poslední cyklodobrodružství v Americe vzpomíná třiatřicetiletý Roman Bojda.
Co je to Triple Crown of Bikepacking?
Jsou to tři královské trasy v Severní Americe. Kultovní je Tour Divide, která vede skrz Skalnaté hory z Kanady do Mexika a měří 4400 kilometrů. Další je Arizona Trail od hranic s Mexikem skrz Grand Canyon až na hranice s Utahem, která má kolem 1200 kilometrů. A pak je ta nejkratší, ale asi nejtěžší, Colorado Trail. Ta sice měří kolem 850 kilometrů, ale vede přes nejvyšší hory. Průměrná nadmořská výška je přes 3000 metrů. Tuto trasu – pro nás poslední ze tří – se nám s partnerkou Johanou podařilo dokončit letos v srpnu.
Plně vybavení na kolech ověšených brašnami a bez externí podpory jste v USA zdolali celkem zhruba 6500 kilometrů. Jak dlouho vám trvalo objet všechny tři královské cesty?
V podstatě pět let. Na začátku vůbec nebylo naším cílem absolvovat všechny tři. Měli jsme sen zvládnout tu první, Tour Divide, přejet Ameriku ze severu na jih a vidět toho co nejvíc. A potom se to postupně vykrystalizovalo. V červnu 2018 jsme absolvovali Tour Divide, loni Arizona Trail a v srpnu Colorado Trail.
Tato trasa začíná v Denveru a končí ve městě Durango. Zmínil jste, že byla pro vás nejtěžší. Mohla za to vysoká nadmořská výška?
Ano, cyklistika nad tři tisíce metrů začíná být náročná dechově. Na místech, kde by člověk v našich podmínkách, třeba tady v Jizerkách, jel s těžkým plně naloženým kolem, tak tam raději tlačí, aby se zbytečně moc nevyčerpal. Také pro nás bylo náročné to, že nebylo tolik času na cestu. Měli jsme šestnáct dní, kdy jsme se museli sbalit, doletět tam, postavit kola, nakoupit věci v Denveru, přesunout se na start, celé to odjet a pak zpátky to samé. Nebyl čas na aklimatizaci. Ideální by bylo předtím strávit týden výstupy na hranici tří tisíc metrů, člověku by se pak v těch výškách při zátěži dýchalo lépe. Trasa se jezdí z Duranga do Denveru, stoupá se z 2200 metrů do výšky 3400 metrů. My jsme si vybrali start v Denveru, takže jsme se do tří tisíc dostali ne první den, ale druhý den večer, což bylo alespoň o trochu pozvolnější.
Zaskočily vás nějaké zdravotní problémy, například krvácení z nosu?
Obávali jsme se, že to může přijít, ale naštěstí nepřišlo. Snažili jsme se co nejvíc regenerovat. Startovali jsme většinou kolem sedmé hodiny a končili večer se západem slunce nebo lehce za šera. Nejeli jsme v úplné tmě, protože jsme nechtěli přijít o tu přírodu. A také jsme se chtěli regenerovat spánkem. Byli jsme třeba patnáct hodin aktivní a zbytek se snažili spát. Když jsme si studovali, jak se chovat v té nadmořské výšce a na co si dát pozor, tak jednou z věcí byl alkohol. Rozhodli jsme se, že oželíme pivo, i když večer po dojezdu je vždycky příjemné dát si na kempování jedno dvě. Tentokrát jsme opravdu za celou dobu neměli žádné. Dali jsme si dvě až v cíli, a bylo to, jako bychom jich vypili pět. Snažili jsme se alkoholu vyhnout a myslím, že to bylo ku prospěchu věci.
Jak jste zátěž zvládali fyzicky a psychicky?
Únava byla velká. První dva dny jsme se dostávali z jet lagu, pak ta výška, náročnost trasy, muselo se tam kolo hodně tlačit. Převážně to vede po jednostopé cestě, kde jsme museli pořád dávat pozor. Na spoustě míst to odsýpá, častokrát je trail zařízlý ve svahu, jsou tam kameny. Člověk musí být pořád ve střehu. Ne jako na Tour Divide, kde může sklopit hlavu a jet dvacet nebo třicet kilometrů rovně. Byli jsme spíš celkově namožení. Johana třetí nebo čtvrtý den po etapě, kdy jsme tlačili kola několik hodin na hřebeny do 3800 metrů, kde bylo hodně větších kamenů a museli jsme tam naložené kolo vážící přes dvacet kilo zvedat, nemohla vůbec zvednout ruce, jak strašně byla namožená. Ale ono to zase přejde. Druhý den jsme dorazili do horkých pramenů, kde jsme si dopřáli alespoň jeden večer delšího odpočinku a kde jsme se zregenerovali.
Člověk míní, Aljaška mění. Bulel jsem jako dítě, přiznává ultramaratonec |
Oba se věnujete fyzioterapii. Využívali jste cestou své poznatky z práce?
Vždy s sebou táhneme kineziologické tejpy kvůli achilovkám a kolenům, naštěstí to vždy zvládáme bez fyzických potíží. Na cestě se tělo dostane do módu, kdy musí přežít. Já mám v běžném životě různé bolístky a věci, co mě trápí. Jakmile se dostanu na cestu a vím, že musím přejet z bodu A do bodu B, tak mě tohle všechno opouští a tělo začne fungovat jinak. Může to být tím pohybem, že jsme na nohou. Hýbete se, uvaříte si, vyspíte se. Je to osvobozující. Řešíte jen to, kde budete spát, co budete jíst a pít.
Co krize, našla si vás i ve třech tisících?
Krizový den byl úplně ten poslední. Psychicky už víte, že to chcete docvaknout. Předvečer posledního dne jsme byli ještě relativně vysoko nad Durangem, zbývalo nám do cíle asi sedmdesát kilometrů. A pořád jsme byli ve 3800 metrech. Říkáte si, že budete postupně sjíždět a klesat. A ono ne – pořád se tam vlníte. Večer přišla na exponovaný hřeben bouřka. Hranice stromů byla v nedohlednu, což bylo nepříjemné. Byli jsme unavení, předvečer cíle, psychika hraje roli. Hranice stromů jsme dosáhli za plného deště. Povrch tvořila taková rudá hlína, která je přilnavá, a když je mokro, tak neklouže. Když je ale více vody, tak po povrchu, který nesaje, stéká jako potok a začne to klouzat až moc. Sjížděli jsme rudým potokem a bylo to docela krizové. Nakonec jsme ale našli skvělé místo na stan pod hustými stromy.
Nahoru dolů je to ale na všech dálkových trasách. Záleží, jestli fouká, jestli to jede, když svítí, tak někdy může svítit až moc. Vždy se dá něco najít a psychika si s vámi hraje. Ale většinou se člověk snaží, je pozitivně naladěný, protože dělá to, co ho baví, a je venku.
Máte za sebou i pády z kola?
Měli jsme na Colorado Trail každý dva pády, které nebyly úplně hrozné. I když jednou si Johana narazila nos. Když jsem viděl, jak spadla, tak to vypadalo, že si ho zlomila, ale nakonec to nic nebylo. Já jsem měl vážnější pád úplně na konci, dva kilometry před cílem. Kvůli sesuvu půdy jsem sletěl, vyskočil z kola a říkal si – tak teď je to blbý. Ale nakonec jsem měl jen roztrhané kalhoty, žádné zlomeniny a kolu taky nic nebylo. To jsem trochu rozdýchával.
Chtěli jste někdy skončit?
Takové myšlenky tam častokrát jsou, jenže pak si uvědomíte, že nejbližší civilizace je stejně asi den cesty a že tam stejně musíte dojet. A stejně vám letí letadlo až třeba za deset dní, takže tam musíte počkat. Pro nás Evropany, pro které je Severní Amerika daleko, je mnohem těžší to vzdát, než pro někoho, kdo to má za domem. Je o hodně jednodušší vzdát cestu tady v Evropě, když víte, že sednete na vlak nebo se lehce dopravíte domů, než někde za oceánem. Jen když si uvědomíte, kolik jste do toho investovali času, peněz a všeho, tohle všechno vede k větší motivaci to dokončit. Myslím, že jsme nikdy neměli tak strašnou krizi, abychom to chtěli zabalit a opravdu reálně o tom uvažovali. Vždy převažovala pozitiva.
Při přípravě se zavřu do své bubliny, říká mistr extrémního hasičského sportu |
Kdekoliv potkávám páry cyklistů, tak muž jede většinou vpředu a žena daleko za ním. Jak to máte vy?
Je to trochu jinak. Když se jedeme projet tady v Česku, jsem rychlejší. Trasa je většinou kratší, tak musím někdy čekat. Ale nijak zásadně. Na těch dlouhých trasách se to ale vymazává. Člověk pořád jede nějakým tempem. Někdy sjedu nebo vyjedu kopec rychleji, pak se to vystřídá. Já mám jindy krizi než Johana a někdy čeká ona na mě. Častokrát se nám stalo, že v krizových situacích Johana chytá nějaký mód přežití a jede tak rychle, že jí vůbec nestačím. Je to různé. My si v tom cestovatelském nastavení tak rozumíme, že nemáme problém, že bychom se vzájemně nějak zdržovali. Každý ví, co má dělat, co mu jde nejlíp. I v balení či přípravě jídla. Doplňujeme se a funguje nám to.
Měli jste čas přes den spolu vůbec promluvit?
Nejeli jsme v kuse. Když tlačíme kolo několik hodin denně, tak tam prostor je. Nebo když je rovinka. Nebo jeden popojede dál a vždycky na sebe pak čekáme. Častokrát se ale dostanete trošku do transu, kdy kolem vás nic a nikdo není a ani neslyšíte, že na vás třeba ten druhý volá nebo že se něco děje.
Dálkové trasy v Americe jsou synonymem pro divoká zvířata. Setkali jste se s nimi?
V celé oblasti Skalnatých hor jsou medvědi, pumy, vlci, kojoti, vysoká zvěř a hodně ptactva. Největším nebezpečím by mohl být medvěd. V Montaně se vyskytují i grizzlyové, což může být opravdu velký problém. My jsme ho naštěstí nepotkali. Viděli jsme hnědého medvěda a dva černé, přičemž nejhorší zkušenosti máme ze Slovenska, kdy jsme potkali medvědici s mláďaty. V USA nás jen zaregistrovali a utekli. Je to pár let, kdy se v Montaně na Tour Divide stal případ, kdy grizzly zabil člověka. Vytáhl ho v noci ze stanu, kde spali s jídlem. Hlavně v Coloradu jsme věšeli jídlo na strom daleko od stanu. Snažili jsme se dodržovat pravidlo trojúhelníku, kdy nejíte na tom samém místě, kde spíte. A jídlo věšíte také jinde. Mělo by to být nějakých sto metrů od sebe. Tím jsme se vyvarovali střetu s medvědem nebo jinou zvěří.
A kam to bude příště? Objedete Evropu?
Vždy, když plánujeme další cestu na západ USA, si říkáme, že jsme pořád ještě dostatečně mladí, abychom zvládli ten jet lag, náročnost přeletu a celkovou logistiku. A že na Evropu máme dost času, až budeme starší a unavenější. A pořád je tu výzva „Triple Crown Challenge“, kdy se všechny zmíněné trasy musí absolvovat během jednoho roku... Tím nechci říct, že bychom to chtěli jet, ale člověk nikdy neví, co se stane.
