"Zakázka na obraz s Anežkou Českou jako dar pro papeže Jana Pavla II. je pro mě dodnes asi nejvíce zapamatovatelná," říká Ivan Kolman, žák profesora Stanislava Libenského.
Lidé mohou v červnu vidět vaše skleněné obrazy v jabloneckém kostele Svaté Anny. Vystavoval jste už v kostele?
Je to nádherný prostor. A tak hezky nainstalovanou výstavu jsem ještě neměl, instalace s asi dvaceti díly se mi strašně líbí. Je to asi i moje první a poslední výstava v kostele. Spíš jsem vystavoval v zahraničí, u nás jsem měl několik výstav v Praze, jednou ve Varech, jednu v Liberci. A teď v Jablonci.
Ivan KolmanAkademický sochař, narozen 18. 2. 1944 v Praze, žák prof. Stanislava Libenského Z původního prostředí UMPRUM se vydal vlastní cestou a věnuje se práci s broušeným a pískovaným sklem. Tradiční řemeslo přetvořil v unikátní výtvarný styl, který nemá v umělecké i řemeslné rovině ve světě obdoby. Vystavoval na prestižních výstavách a veletrzích po celém světě. Jeho práce mají soukromí sběratelé zejména na evropském, asijském a americkém kontinentě. |
Ty obrazy jsou strašně těžké. Asi taky nemohou být všude, že?
Je pravda, že na provázcích v galeriích viset nemůžou. Když ode mě kdysi jeden člověk z Asie nakoupil několik obrazů, říkal mi, že to ty jejich papírové stěny neunesly.
Kolik vlastně obrazy váží?
Dřív jsem dělával i desky, které měly třeba pětadvacet kilo. Je pravda, že kamarádi říkají, že jsem trouba, když se tak dřu. A je pravda, že to bylo někdy až nelidské. Samozřejmě, že mě tahání té váhy poznamenalo, letos slavím 51 let práce se sklem (umělec ukazuje třesoucí se ruku, kterou jen stěží dokáže nalít čaj). Mám za sebou operaci plotýnek. Dnes bych si už rozmýšlel dělat tak velké věci jako dřív. Záda a ruce to už moc nedovolují. Ubývají mi síly.
Jak dlouho vlastně takový obraz vzniká?
Jak kdy. Nejdůležitější je udělat si pořádné kresby, vědět, co budu dělat. Jiří Trnka, úžasný kreslíř, vždycky říkal, že se děsí toho, když si sedne nad čistý papír. Nabízí se miliarda věcí... Inspiraci hledám třeba v přírodě nebo si pustím muziku a kreslím. Je to taková alchymie. Pak začnou ty technické věci, jako příprava kresby pro pískování. Ta vlastní rumařina, to řemeslo, je rychlejší.
Obrazy musejí být křehké. Stalo se, že někdy praskly?
No jistě. Jedna věc mi dokonce praskla dvakrát. Praskla, začal jsem dělat znovu, dokončil jsem ji a praskla znovu. Lepit to nejde, je to vždycky vidět. Kdysi jsem dělal dva obrazy do Austrálie a jeden mi praskl. Do naplánovaného odjezdu děl zbýval týden. Tehdy to asi byl můj nejrychleji vytvořený obraz.
Co předcházelo tomu, že se na vás obrátilo arcibiskupství, abyste vytvořil obraz pro papeže?
V srpnu osmdesát devět zazvonil telefon. Řekli mi, že arcibiskup Tomášek pojede u příležitosti kanonizování Anežky do Vatikánu a chce předat papeži dar. Chtěli portrét Anežky. Namítal jsem, že dělat portrét člověka, který zemřel před mnoha sty lety, by bylo zvláštní. Navrhl jsem jim udělat to jako figurální záležitost. Za dva měsíce měl dar odjíždět. Tedy šibeniční termín. Rozměrově to mělo metr třicet krát šedesát centimetrů.
Víte, jak se to papeži líbilo?
Jaká byla jeho reakce, to nevím. Když jsem to ale hotové přivezl, tak si ti pánové z arcibiskupství před to sedli a pět minut bylo absolutní ticho. Znervózněl jsem. Nevěděl jsem, proč nereagují. Oni jen seděli, koukali a přemýšleli. Málokdy se to stane. A pak vyjádřili velkou spokojenost. Ulevilo se mi.
