„Mami, koukej, bobr,“ ozývá se dětský křik. Z parkoviště u restaurace Vidlák se z auta s hradeckou espézetkou hrne rodinka rovnou k vodě. V blátě tam mezi popadanými stromy sedí skupina tlustých hlodavců.
V packách si přidržují kusy jablek a mrkve, které jim tam naházeli další přihlížející lidé. „To jsou nutrie,“ opravuje malého chlapce starší paní, která drží na vodítku dva jorkšíry.
Její manžel si zatím vodní hlodavce fotografuje. Panáčkují mu u nohou a typickým prosivým pohybem tlapek s plovacími blánami se dožadují jídla. Jakmile jeho ruka zašátrá v pytlíku s piškoty, vodní hladinu rybníku Vidláku rozčeří další nutrie ukryté v rákosí a sjíždějí se jako torpéda vyslaná ponorkou ke břehu. Za chvíli jich na břehu ťape osm.
Podobný obrázek je teď k vidění u Podtroseckých údolí denně. Nutrie se zde staly velkou atrakcí, za kterou se sjíždějí lidé až z dalekého okolí. Kvůli přikrmování se nutrie množí několikrát ročně a jejich řady rostou. Jsou přitom velkou hrozbou. České přírodě škodí.
„Budují si rozsáhlé nory, čímž narušují břehy a oslabují jejich stabilitu. Vlivem rozsáhlé eroze pak stromy padají do vody. Nutrie též vytlačují ostatní druhy zvířat, navíc přenášejí řadu chorob, z nichž mnohými se může nakazit i člověk,“ vyjmenovává největší problémy spojené s nutriemi šéf správy CHKO Český ráj Jiří Klápště. Hrozí též pokousání.
Nutrie se svými obřími oranžovými hlodáky se dokáže postavit i mnohem větším protivníkům. „Vím o případech, kdy nutrie rozpárala břicho psovi. Pokousat samozřejmě dokážou i lidi,“ varuje Klápště.
Nutrie se v české krajině dobře adaptovala
Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody jsou nutrie říční jedním ze sta nejhorších invazních druhů. Pocházejí z Jižní Ameriky. Odtud se do Československa dostaly v roce 1924, jde totiž o kožešinová zvířata. Nutrie pak chovaly stovky farem.
Od letoška jsou ale v Česku kožešinové farmy zakázány, už dávno předtím však zájem o kožešiny nutrií poklesl. Řada zvířat v průběhu let z chovů uprchla, někteří chovatelé je vypustili do přírody sami. Nutrie se pak v české krajině velmi dobře adaptovala. Dnes je to invazivní zvíře, které se kromě Antarktidy a Austrálie rozšířilo do všech kontinentů. Množí se několikrát ročně, je vynikající plavec.
„Na první pohled působí jako mazlíček, žebrá o jídlo a pro děti je to atrakce. Ale množí se opravdu rychle a dnes nenajdeme v Českém ráji rybník, kde by nutrie nežily. Odhaduji jejich počty na stovky. Jsou nejen u podtroseckých rybníků, ale i u Drhlenských rybníků nedaleko Kněžmostu a podél řeky Libuňky,“ popsal Klápště.
Plánem je nutrie z přírody dostat. „Odchyt pomocí klecí s návnadami je sice možný, ale nic neřeší. Co pak s nimi? Vypustit je jinde nejde. Takže jediné spolehlivé řešení je odstřel,“ potvrdil vedoucí CHKO. Spojit se kvůli tomu chce s místními myslivci, kterým by se za ulovení každé nutrie vyplácelo takzvané „zástřelné“.
„Myslím, že příspěvek by myslivce mohl víc motivovat, aby nutrie stříleli. I když to bude těžké, protože zvířata se zdržují v turisticky velmi exponovaných místech, kde se pohybuje hodně lidí,“ zamýšlí se Klápště.
Lov nutrií je složitý
Podle mysliveckého hospodáře Bohdana Brožka z mysliveckého sdružení Valdštejn – Radeč je lov nutrií těžký, neboť po první ráně všechna zvířata zmizí ve vodě a pak jsou dlouho velice ostražitá.
„Střílet do nich před lidmi ani nejde. Pomohlo by, kdyby se vyhlásil zákaz krmení a ten se důsledně vymáhal. Taky by prospělo, kdyby se změnila legislativa a nutrie směl lovit každý myslivec. Nutrie totiž podle zákona není lovná zvěř a lovit jí teď smí jen myslivecká stráž nebo myslivecký hospodář,“ vysvětlil Brožek.
Podle mysliveckého hospodáře z Křižan Radka Lanka vyvstává s lovem nutrií i další společenský problém. A to vztah k veřejnosti. Lov oblíbených dětských miláčků by mohl mít pro myslivce zdrcující dopad.
„Dneska když střelíte obyčejné divoké prase a chcete ho vyvrhnout, tak si vás hned každý fotí, jste hned podezřelý. Proti myslivcům je teď populární vystupovat. Tak se nelze divit, že se každý bojí,“ zamýšlí se Lank.
S nutriemi má své zkušenosti, v 80. letech minulého století je choval na kožešinové farmě. „Tenkrát se jedna kožka vykupovala za 240 korun. Ročně jsme jich takto prodali na dvě stovky, ušetřili jsme díky tomu v rodině třeba na auto. Jenže pak kožichy nechtěl nikdo nosit, ochránci přírody proti kožešinovým farmám rozjeli kampaň,“ popisuje Radek Lank.
Z nutrií se přitom dalo zužitkovat i maso, které dlouhou dobu patřilo k vyhlášeným lahůdkám. „Je podobné králičímu masu, dietní, ale ne tak suché. Z jedné nutrie bylo i pět až šest kilo masa,“ vzpomíná.
O maso nutrií ale dnes není také zájem. Jen výjimečně ho použije některý z renomovaných kuchařů, zpravidla jen jako zážitkové menu pro gurmány. Přitom to není tak dávno, kdy toto maso hrálo prim na nemocničním jídelníčku.
Československo patřilo v šedesátých letech minulého století nejen v Evropě, ale na celém světě mezi největší producenty nutrií. Jejich maso se pak zpravidla v úpravě „na smetaně“ objevovalo jako součást dietní stravy nemocných.
