A ačkoliv je tento pojem již značně devalvovaný, určitě se k jeho osobnosti dá připojit přídomek legenda. „Já na slávu moc nejsem a veřejná pozornost a zájem lidí mě spíš tísní,“ svěřuje se v rozhovoru pro MF DNES spisovatel, zoolog či cestovatel, jenž letos oslaví úctyhodnou devadesátku.
Stal jste se čestným občanem Liberce. Pamatuje si na den, kdy jste do Liberce poprvé přijel? Jaký byl? Jak vás město přivítalo? Myslel jste si tehdy, že v něm nakonec na tak dlouho zakotvíte?
Náladu toho zimního dne si pamatuji dodnes, na přesné datum jsem se musel podívat do deníku. Šestnáctého ledna 1957 jsem se přijel ucházet – ještě jako pražský student pátého ročníku zoologie přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity, tedy ještě půl roku před promocí - o uvolněné místo v přírodovědeckém oddělení libereckého Severočeského muzea. Nikdy předtím jsem v Liberci nebyl. O volném místě mně tehdy řekl můj fakultní spolužák, Liberečák. Jsem mu za to dodnes vděčný, i když toho prvního nevlídného a mrazivého dne na mne Liberec působil spíš odpudivě, jako zakouřené, průmyslové, po válce sešlé germánské město. Kdyby mně tehdy někdo řekl, že o dvě třetiny století později budu jmenován jeho čestným občanem, neuvěřil bych tomu.
Kdybych o těch starých dřevorubeckých a pytláckých památkách nepsal skoro před skoro půlstoletím v Knize o Jizerských horách, nikdo by o jejich existenci dnes nevěděl, staré by spadly a nové by nikdo nestavěl.
