Nikoli jen neodolatelné nabídky a prvotřídní služby hoteliérů, cestovních kanceláří či infocenter, ale překvapivě též knihy Jaroslava Rudiše mohou napomáhat růstu turismu. Když autor v roce 2006 vydal román Grandhotel, jeho čtenáři bažili po tom vidět horský hotel a vysílač na Ještědu. O třináct let později po zhltnutí opusu Winterbergova poslední cesta museli někteří naléhavě spatřit liberecké krematorium a restauraci Radniční sklípek. Avšak především dostali palčivé nutkání ihned nasednout do vlaku a rozjet se v něm kamsi po střední Evropě.
Stejnou žádostivost, a možná ještě silnější, pociťují mnozí jistě i po přečtení poslední česky vydané knížky muže, který je doma jak v Lomnici nad Popelkou, tak v Berlíně a vlastně lehce všude tam, kam vedou železniční koleje.
Nejen o Návodu k použití železnice, nýbrž také třeba o stesku po domově, jenž dokáže na pár chvil zaplašit jídelní vůz, ale i o čase vánočním, nebo o tom, proč „železniční lidé“ slaví Nový rok již začátkem prosince, hovoří jednapadesátiletý spisovatel, dramatik či scenárista a nositel několika nejen literárních cen v rozhovoru pro MF DNES.
Vaše poslední česky vydaná kniha Návod k použití železnice je osobitým, literárním až poetickým průvodcem po vlakových tratích takřka celé Evropy. Začínáte ji až jakýmsi vyznáním vlakovému nádraží v rodné Lomnici. „Moje první fotografie byly pořízeny na nádraží v Lomnici,“ píšete ve svém bedekru. Čím je tedy místní nádraží pro vás a čím pro toto malé město?
Místní nádraží bylo a je okno do světa. Spousta mých cest do něj a z něj tady začíná, nebo končí. Když ho v roce 1906 otevřeli a přijel sem první vlak, byla to obrovská revoluce, srovnatelná třeba se zavedením internetu nebo možná nyní s objevem a rozvojem umělé inteligence. Vše se tím změnilo. Všechny místní továrničky byly tímto najednou napojeny na celou evropskou síť, začaly prosperovat.
Musíme si také uvědomit, že železnice umožnila spoustě lidem poprvé vůbec někam dál odjet. Chlapi šli tehdy na vojnu, tak se možná někam do světa podívali, ale většina lidí cestovala jen do docházkové vzdálenosti. A najednou tady byla železnice a oni mohli za prací třeba do Vídně či Terstu. Podobný příběh najdete ve spoustě středoevropských měst. Pro mě je lomnické nádraží třeba místem, odkud se za pár hodin dostaneš strašně daleko, třeba ještě ten den jste ve zmíněném Terstu, můžete jet nahoru do Gdaňsku, do Itálie, Vídně a můžete začít a nasednout v Lomnici.
RECENZE: Jaroslav Rudiš dál brázdí svou střední Evropu ve vysněném vlaku |
To zní až neuvěřitelně...
Je to tak, sám jsem to testoval. Schválně se mrkneme (vytahuje mobilní telefon a dívá se do jedné z mnoha v něm nainstalovaných železničních aplikací). Tak třeba Lomnice – Kodaň. Úplně s přehledem! 5:06 Lomnice, 21:36 Kodaň – hlavní nádraží. A jen čtyři přestupy. A celkem v pohodě se to dá stihnout. Větší problém je v Praze, tam je devět minut na přestup, ale třeba v Hamburku máte hodinu a půl, takže si ho prohlédnete, dáte kafe. Navíc nedorazíte tak zhuntovaní jako cestou autem. Všechno je mnohem blíž, než si myslíme.
Vidíte a mně přijde, že tady se na železnici (a vlastně nejenom na ni) neustále nadává...
A mně přijde, že je to neprávem. Že si vůbec neuvědomujeme, jaký je to neuvěřitelný, velmi složitě propracovaný systém a že je zázrak, jak dobře celý funguje. Na co u nás nadáváme, jsou často malichernosti, třeba desetiminutové zpoždění. Když někdy jedu z Lomnice autem do Prahy, kolikrát skončím někde uvíznutý v zácpě na silnici a ještě nevím, co vše se mi při cestě může stát. Na železnici, i když vám ujede přípoj, tak za hodinu máte jistotu že zase něco pojede. Ale abych byl spravedlivý, nenadává se pouze u nás.
Jaroslav Rudiš na nádraží v Lomnici nad Popelkou. „Místní nádraží bylo a je okno do světa,“ říká spisovatel.
A kde ještě cestující láteří?
Zažil jsem to třeba i ve Švýcarsku, které má jednu z nejlepších železnic v Evropě. Tři minuty zpoždění a paní na nástupišti už říká: „Typisch SBB!“ (typická SBB — zkratka pro Švýcarské spolkové dráhy — pozn. red.). Anebo v Německu, kde železnice funguje daleko méně spolehlivěji než u nás. Tam jsou velká zpoždění, systém byl dlouho podfinancovaný, zanedbávaný, ale už si to uvědomují.
Myslíte si, že jsou Češi i přes to ustavičné brblání či havlovskou blbou náladu železničním národem?
Myslím si, že jsme obrovský železniční národ, řadíme se k největším vlakovým cestovatelům v Evropě, co se týče počtu ujetých kilometrů. Jsme stoprocentně v první desítce, domnívám se, že i v první pětce. Na dráhy nadáváme, ale máme je přitom rádi. To je zajímavé.
Ve vašem svébytném vlakovém průvodci mě zaujala kapitola Hospoda na kolejích věnovaná jídelním vozům. Dokonce obsahuje váš osobní žebříček nejlahodnějších pokrmů v jednotlivých zemích (Česko: svíčková, hemenex, pivo; Německo: currywurst s hranolky, sezonní vegetariánské pokrmy; Polsko: žurek, řízek s brambory a salátem, pirohy atd.). Železnice, nádraží, vlaky a vše kolem je už sám o sobě takový svět ve světě a přijde mi, že jídelní vozy jsou zase další mikrosvět v tomto světě...
Jídelní vůz je to, co z obyčejné jízdy vlakem dělá cestování a zážitek. Pro mě je to možná nejkrásnější vůz v celé soupravě. K něčemu se přiznám: Když mě v Berlíně někdy přepadne stesk po rodné zemi a zrovna sem nemohu z nějakého důvodu jet, tak nasednu na vlak s českým jídelním vozem a svezu se mezi stanicemi Berlin — Südkreuz a Spandau a asi půl hodiny jedu. Dám si rychlý oběd, dvě piva a jsem vlastně chvíli v Česku, i když nejsem. Přijde mi to jako neuvěřitelný zážitek. Nebo dostanete chuť na Maďarsko, tak vlezete v Německu do maďarského spoje a jste na chvíli zase tam. Tohle všechno jídelní vozy umožňují. Mimochodem zrovna tato kapitola je nejoblíbenější mezi mými čtenáři. Ti lidé navštěvují ty vozy s mojí knihou v ruce.
RECENZE: Jaroslav Rudiš navázal na Winterberga. V novince píše o ztrácení |
Mám pocit, že to však není jediné vaše dílo, po kterém má člověk chuť vidět něco v něm popisovaného. Já sám jsem měl hroznou chuť jet po přečtení Wintenbergovy poslední cesty třeba na bojiště do Sadové, samozřejmě vlakem...
Mně už se to stalo s Aloisem Nebelem, lidé najednou začali jezdit na Jesenicko, po Grandhotelu zase do Liberce. Po Winterbergovi se strhl také takový winterbergovský turismus. Jede se do Liberce, jde se ke krematoriu a do Radničního sklípku, pak se pokračuje třeba na zmíněné bojiště u Sadové a dále do Vídně do vojensko-historického muzea. Budou to už určitě stovky lidí, Čechů, Němců, Rakušanů, kteří s tou knížkou cestují.
S Návodem se to děje taky, možná ještě více. Nedávno mi volal výpravčí z lomnického nádraží, že na něm vystoupili čtyři Němci a ptají se, kde tady ve městě bydlím. V lomnickém pivovaru mi zase hlásili, že i tam zabloudili němečtí turisté. Hodně lidé také „otravují“ legendárního číšníka pana Peterku z českého jídelního vozu, kterého v knížce popisuji. Pan Peterka mi pak posílá snímky, jak se s ním a s mojí knihou společně fotí (ukazuje na mobilním telefonu jednu z takovýchto fotografií).
To je úžasné!
Přijde mi skvělé, že literatura pořád může mít takovou moc, i když se neustále říká, jak lidé moc už nečtou, jen koukají na filmy a na Netflix. Ale přece jen pořád existuje početná skupina čtenářů, pro něž je knížka ještě mnohem více než pouhou knížkou.
Wikipedie vás popisuje coby siderodromofila, tedy bytost s výraznou emoční zálibou k železnici. Vy sám o sobě mluvíte jako o železničním člověku. Máte pro tyto termíny nějakou vlastní definici?
Mám velmi hezkou definici železničního člověka od mého kamaráda z Vídně, který v Návodu k použití železnice také vystupuje. Je to rekordman, na kolejích ujede ročně nějakých 160 tisíc kilometrů, i v Lomnici mě navštívil. Ten vnímá železničního člověka jako toho, kdo jede z bodu A do bodu B, ale klidně se tam dostane přes K, L, M. Nevadí mu různé odbočky, zákruty, objížďky, nevadí mu zpoždění, naopak je třeba i vyhledává.
Co vy a Vánoce? Přijde mi, že ve vašem díle není adventní čas rozhodně opomíjený. Namátkou vzpomenu Neckářovu píseň Půlnoční z filmu Alois Nebel, která se stala dnes již skoro klasickou „koledou“, divadelní hru Vánoce na poušti, kterou jste napsal se svým souputníkem z „lomnické školy“ Petrem Pýchou a nedávno v Německu vyšla vaše útlá kniha Weihnachten in Prag...
Vtipné je, že jak trávím Vánoce mezi Českem a Německem, tak pozoruji ty rozdíly. U nás se na Štědrý den podává ta hlavní slavnostní večeře roku, ale třeba moje partnerka je ze severozápadního Německa, a tam je silná protestantská tradice, tudíž 24. prosinec je spíše takový postní – bramborový salát, párek, to je všechno. Nechodí tam Ježíšek, ale Weihnachtsmann, slaví se v podstatě až druhý den. Mě baví oboje ty Vánoce kombinovat, prolínat, koukat se tam i tam, mít zážitky z obou.
Ale těším se do Českého ráje na kapra a bramborový salát. Se zmíněným Petrem Pýchou máme mezi svátky tradici, že se chodíme koupat do ledového rybníka, a taky navštěvujeme hodně saunu. Těším se ale i na začátek ledna, to už pár let po sobě přijedu do Lomnice, odpočívám tady, chodím na pivo, do sauny, na kafe. Je to takový můj chill-out a už se na to moc těším.
Trávil jste někdy nějaké železniční Vánoce?
Když jsem bydlel v Praze, tak ano. Po vydatné štědrovečerní večeři jsem chodil na zdravotní procházky na hlavní nádraží a díval se na poslední vlaky toho dne. A taky pozoroval lidi, kteří tam tráví čas, protože jim všechny vlaky už ujeli. To jsou hodně smutné příběhy, projevilo se to třeba v Aloisi Nebelovi. O Vánocích myslím taky na nádražáky, pro řadu z nich to jsou normální pracovní dny, protože vlaky musí jezdit pořád.
Jaroslav Rudiš v kině v Lomnici nad Popelkou
A jak se na železnici slaví příchod Nového roku?
Ten železniční lidé slaví dříve, už na začátku prosince, kdy se mění jízdní řády. Chodí se loučit s vlaky, které už nebudou jezdit a vítat nové, které teprve jezdit budou.
Vánoční svátky jsou také dobou cestování; za rodinou, kamarády, známými... A mnozí lidé v tuto dobu sedají též do vlaku. Vím, že pro vás je jedna z nejkrásnějších tratí v Evropě vůbec ta z Vídně přes Slovinsko do Terstu. Pojďte dát ovšem tip na nějakou nádhernou tuzemskou trať...
Zůstaneme v regionu, protože si myslím, že jedna z nejkrásnějších tratí ve střední Evropě vede z Liberce do Staré Paky a dál do Lomnice nad Popelkou. Vím, že je to pro mě cesta domů, ale třeba úsek z Turnova do Semil údolím řeky Jizery je opravdu magický.
Tato trať je mimochodem hezky popsána v bedekru z roku 1913, se kterým cestoval Winterberg. To je trať z roku 1859, stále ta stejná, stejné tunely, stejné mosty. Dokonce na ní jsou stále prvky železniční architektury z té doby. Třeba ty úžasné viadukty u Rychnova u Jablonce nad Nisou nebo u Libštátu. Ty stavby jsou silně inspirovány semmeringskou dráhou do Terstu. Všichni na to tehdy s údivem koukali. A mimochodem v motoráčku z Lomnice do Staré Paky se odehrává i vánoční povídka, kterou jsem loni napsal pro Frankfurter Allgemeine Zeitung. Jmenuje se Vánoce v Českém ráji.
12. září 2019 |
