S dýchacím přístrojem nebo těžkými botami, jaké nazouvají američtí požárníci, zdolává schody a běžecký ovál za libereckou arénou. „Závod je pro mě odpočinek, je to tečka za náročnou přípravou,“ říká hasič, který pokořil metu, díky níž se v Americe zapíše do síně slávy.
Věnujete se sportu, který se ukrývá pod tajuplným názvem Firefighter Combat Challenge, zkráceně FCC. Popište mi, o co v něm jde?
V překladu to je hasičská silová výzva. Je to fyzický test pro americké hasiče, ze kterého se stal závod. Hasiči mají výbavu, jako by šli do baráku zachraňovat lidi. Sestavil se z věcí, které hasič dělá nejčastěji – začíná se pod třípatrovou věží, na kterou běháme s devatenáctikilovými hadicemi. Následně na laně taháme dalších dvacet kilo. Pak se zase musíme dostat dolů, schod za schodem. Mlátíme speciální palicí, běžíme slalom, stříkáme na terč... Nakonec běžíme se zraněnou osobou v podobě figuríny do cíle. Závod je po celém světě úplně stejný. Oproti jiným závodům, jako je třeba TFA (Toughest Firefighter Alive, v překladu nejtvrdší hasič přežívá, pozn. red.), mi to víc sedí, protože to je kratší, rychlejší, těžší.
Jakou při tom máte výbavu?
Musím být obutý do těžké zásahové obuvi, která splňuje americké normy. Na sobě mám těžké kalhoty, těžký kabát, zásahovou přilbu, masku, dýchací přístroj a rukavice.
Co je pro vás během závodu nejtěžší?
Zápasím s celým závodem, ale už ten závod sám o sobě je pro mě odpočinek. Protože když se člověk připravuje, tak vždycky pět šest dní před závodem se vypne a pak je odpočatý. Je to pro mě tečka za náročnou přípravou.
Přesto se asi na nějakou pasáž závodu těšíte o něco méně než na jinou...
Pak je to běh se zraněnou osobou, kterou představuje figurína, ta je poslední. Člověk je unavený, nohy neposlouchají, dělají si, co chtějí.
Dají se zkušenosti nabyté v závodě zúročit při skutečném zásahu?
Určitě. Kdykoliv, když máme bytový požár nebo cokoliv ve výškových budovách, tak mám třeba na schodech dva kroky náskok, a to jsou na tom u nás hasiči fyzicky dobře.
Jak často cvičíte, co k tomu potřebujete?
Snažím se trénovat změť různých odvětví. Trénuji jako sprinter – běhám schody, mám hodně intervalových tréninků. Dalo by se říct, že dělám silový trojboj. Musí tam být prvky z tohohle všeho. Vždycky tam, kde to v tu chvíli převládá, musí nastat útlum, abych to doháněl jinde. Když člověk moc běhá, přichází o sílu, a opačně. Je to taková mozaika.
To na sobě máte celou tu těžkou výbavu?
Jak kdy. Občas trénuji v dýchacím přístroji. Dýchání je na jednu stranu stejné, na druhou je ten vzduch jiný. Je suchý, studený. Jindy si vezmu jenom těžké boty nebo kalhoty. Často mě tak lidé potkávají na ovále za arénou.
Závody se konají nějak pravidelně?
Je nepsané pravidlo, že se konají jednou za dva týdny. Přes léto pak jsou i měsíční pauzy.
Živíte se jako profesionální hasič. Jak to stíháte?
Čas je můj nepřítel. Musím k tomu mít druhou a třetí práci. Tohle všechno dělám ve svém volném čase. Teď jsem dostal pozvánku do české reprezentace, takže je toho ještě víc. Pomáhá mi i Hasičský záchranný sbor Libereckého kraje a taky firma Dräger, protože především doprava na závody je finančně náročná. Jezdíme do Polska, do Německa...
Všichni asi známe klasický hasičský sport. Jak daleko je od něj to, co děláte vy?
Já nemám nic proti požárnímu sportu, jsem rád, když člověk něco dělá, sportuje. Ale nemusí se na něj tolik trénovat. Když to srovnám s námi, jak si saháme na dno na trénincích, jak řešíme gramy sacharidů, typy rukavic, je to úplně jiná úroveň. Naštěstí možností, jak se dostat aspoň do TFA, je čím dál tím víc.
Nabízí se tedy otázka, jak jste se k tomu dostal vy?
Právě přes požární sport. Někdy zhruba v 5. třídě jsem hledal, co by mě bavilo. Zápasil jsem, běhal. Fotbal jsem dělat nechtěl, přišlo mi, že je pro holky. Pak mi kamarád řekl, ať zkusím požární sport. Ale ten mě postupem času přestal bavit, protože v něm často rozhodovala víc náhoda. Je tam hodně faktorů, jestli se člověk zapojí, nezapojí, vyjde to, nevyjde. A to mě mrzelo, když jsem viděl, že jsem natrénovaný a nevyšlo to. Zatímco lidé, kteří nedrželi životosprávu, tolik netrénovali, měli lepší čas, protože to prostě střelili a vyšlo to. Někdy potom jsem si vyzkoušel memoriál hasičů z Manhattanu, kdy se běhá po schodech libereckého mrakodrapu. Byl jsem z toho úplně hotový, museli mě odtáhnout. Ale zaujalo mě to. Postupně jsem se pak dostal do TFA a FCC.
Jak jsme jako Češi v FCC srovnatelní s konkurencí?
Velký problém je, že je tu tento sport nový. My nejsme špatní, ale nejsme zatím nejlepší. Vzhledem k tomu, že je ten závod všude stejný, musíte mít k dispozici přesně tu trať. Jenže v České republice ta trať není.
Co vám na tom sportu nejvíce učarovalo?
Líbí se mi, že to není o tom, že si závodníci přejí, aby jejich soupeř upadl. Tady každý jde hlavně sám proti sobě a až pak proti ostatním. Navíc se snažíme zdolávat určité mety - ta první je dostat se pod dvě minuty. Druhý velký krok je minuta čtyřicet. To má ve světě označení Lion’s Den a hrozně to bolí dostat se na tuto metu. Když se to člověku podaří zaběhnout, dostane se do databáze. Je to něco jako síň slávy. A pokud se to někomu povede na oficiálních závodech v Americe, začne houkat siréna, přijde k němu moderátor a přivítá nového člena elity a dá mu nášivku na kabát a speciální bundu. Je to strašně krásná chvíle!
Vy máte jaký nejlepší čas?
1:37. Teď jsem zaběhl na závodech 1:39 a už jenom čekám, až pojedu do Ameriky, abych si to zaběhl tam.
