Ačkoliv je Jizerka jen malou osadou s pár domy, někteří její obyvatelé dosáhli věhlasu, jenž daleko přesahuje nejsevernější pohoří Česka. Jedno ze svých sídel si tady vybudoval loni tragicky zahynuvší miliardář Petr Kellner, zbytek života tu na své chalupě tráví bývalý komunistický premiér Lubomír Štrougal.
A do třetice je místo proslulé díky pábitelovi Gustavu Ginzelovi. Český Němec, cestovatel, horolezec a dobrodruh a tak trochu podivín by se dnes býval dožil devadesáti let.
 |
Obyvatel legendárního Misthausu neboli Hnojového domu byl asi největší turistickou atrakcí Jizerských hor. Jeho obydlí mělo synonymum hnojový proto, že v době, kdy ho za údajných pouhých 345 korun zakoupil, dům sloužil coby stáj pro dobytek a hnůj dosahoval až téměř ke stropu. Ginzel ho vyčistil tak, že do něho svedl potok a pak ve stavení ubytovával turisty.
Ale nevykonal pouze toto. Byl například jedním ze zakladatelů lyžařského „maratonu“ Jizerská padesátka nebo držitelem řady horolezeckých prvovýstupů na hory a skály nejen v tuzemsku. Čím se vlastně tento muž živil, ale přesně nevěděli ani jeho přátelé. I tak dokázal procestovat téměř celý svět.
Za 77 let svého života tento zvláštní svérázný samorost obdržel řadu rozličných přízvisek. Lidé ho častovali podivínem, cvokem, blbcem, prosťáčkem, zvláštním druhem pábitele. Podle libereckého spisovatele Jana Šebelky, který o Ginzelovi napsal knihu Podivín, který okrášlil svět, byl obyvatel Hnojového domu něco jako neobroušený diamant.
„Během práce na knize jsem se čím dál víc styděl, protože v prvním plánu jsem Ginzela chtěl zobrazit jako trochu hloupého podivína, plebejce a pábitele hrabalovského stylu. Při psaní jsem sice byl jen sběratelem příběhů a jejich editorem, ale přede mnou se rozvíjela zajímavá, pozoruhodná osobnost, kterou Miloslav Nevrlý nazval podivínem, který okrášlil svět, a o kterém další jeho přítel Petr Tischer napsal, že se schovává za své špinavé kalhoty a svetr. To všechno a mnoho dalšího Gustav Ginzel byl,“ sdělil před pár lety Šebelka.
Kněz Aleš Jaluška, dlouholetý kaplan věznice ve Valdicích, se s Ginzelem znal desítky let. Spojovala je láska k horám. Ginzel byl podle Jalušky absolutně železný chlap. „Tam, kde i nám starým zkušeným horolezcům začínalo být zima, tak Gustav Ginzel klidně sundal svetr a půjčil ho,“ vzpomínal Jaluška před sedmi lety pro Českou televizi. „Nedělal to ale proto, že by se chtěl předvádět. Ještě stále mu bylo teplo, i bez toho svetru.“
Koluje také historka, že Ginzel sbíral po Jizerských horách zbytky jídla po závodnících Jizerské padesátky a pak z tohoto proviantu vařil guláš pro„enderáky“. Příběh je ale podle Šebelky pravdivý jen zčásti. „Ve skutečnosti z toho dělal jídlo pro kočky. Podle jeho bratra totiž Gustav neuměl pořádně uvařit ani čaj. On si historky nevymýšlel, jen je trochu přibarvoval, aby byly atraktivnější,“ dodal Šebelka.
Za koho se Gustav Ginzel vlastně považoval, to naznačil v pořadu Světoběžník z Hnojového domu v roce 1995. Když mu autor položil takto formulovanou otázku, odpověděl ne úplně správnou češtinou: „To nevím. Za cvok roku. Mám to i úředně.“
Gustav GinzelGustav Ginzel (28. února 1932, Liberec – 28. listopadu 2008, Kempten, Německo) byl československý cestovatel německé národnosti, horolezec a dobrodruh. Známý je především na území bývalé NDR. Bydlel v osadě Jizerka v Jizerských horách, kde obýval horskou chalupu, roubenku, kterou nazval Misthaus (Hnojový dům). Stal se jedním ze zakladatelů Jizerské padesátky a také velkým cestovatelem. V domě ubytovával turisty; stavba i sám Gustav Ginzel se stali turistickou atrakcí, k čemuž přispěla i 12 minutová reportáž Světoběžník z hnojového domu z roku 1995. V srpnu 1995, když byl na expedici v Austrálii, jeho dům kvůli nepozornosti jednoho z turistů vyhořel. A s ním shořely i všechny věci, které za celý život na různých expedicích posbíral. Zejména díky pomoci jeho přátel v Německu byl postaven nový Misthaus jako kopie domu původního.  |
