Tedy až do doby, než se začal nořit do stovek vzpomínek Ginzelových přátel.
Výsledkem je kniha Podivín, který okrášlil svět, jež nese podtitul Aneb vzpomínání na Gustava Ginzela. V pátek večer se dočkala slavnostního křtu ve velkém sále liberecké knihovny.
„Přiznám se, že jsem Ginzela chtěl popsat jako takovou podivnou figurku. Jenže čím víc jsem o něm slyšel vyprávění a čím víc jsem měl sepsaných příspěvků od pamětníků, tím jasněji jsem si uvědomoval, že před sebou nemám toho člověka, za kterého ho všichni neznalí měli. Tedy bláznivce a blbce. Ale že naopak šlo o vzdělaného, jemného a citlivého muže. Člověka, který se před lidmi spíše schovával a málokoho si pouštěl k tělu,“ vysvětluje Šebelka.
Jak se v právě pokřtěné publikaci píše, vše o Ginzelovi „vyprosil, sestavil, editoval a napsal“ Jan Šebelka, ale v knize najdeme i řadu sepsaných vzpomínek od nejrůznějších osobností, například od dlouholetého kaplana věznice ve Valdicích Aleše Jalušky, znalce Jizerských hor a spisovatele Miloslava Nevrlého či bývalého vyslance v Kolumbii, etnologa Mnislava Zeleného.
„To byla asi nejtěžší část práce. Všichni byli obrovsky nadšeni, ale horší pak bylo je donutit, aby svůj příspěvek sepsali a včas poslali,“ říká spisovatel, který nápad na sepsání vzpomínek na Ginzela nosil v hlavě asi pět let.
Vzpomínek a příspěvků se Šebelkovi sešlo více, než kniha nakonec unesla.
Historky se často opakovaly
„Hodně historek se opakovalo, tak jsem to musel trochu korigovat. Každopádně přišlo i dost příspěvků z Německa. Málokdo dnes ví, že do Hnojového domu chodili na návštěvu více Němci než Češi. Proto přemýšlím již teď o druhém dílu knihy, který by mohl vyjít německy,“ prozrazuje Šebelka.
V knize najdeme třeba takřka neuvěřitelné cestovatelské dobrodružství Ginzela z počátku 60. let minulého století. Tehdy dobrodruh procestoval takřka celé Rusko na jakýsi pas z Hnojového domu, jenž měl na obalu rudou hvězdu.
„Celníci vůbec nevěděli, co s tím mají dělat. Mysleli si, že jde o nějakého pověřence Moskvy, a tak ho pustili,“ připomíná Šebelka.
Známá je i historka o tom, že Ginzel sbíral po Jizerských horách zbytky jídla po závodnících Jizerské padesátky a pak z tohoto proviantu vařil guláš pro „enderáky“.
Příběh je ale pravdivý jen zčásti. „Ve skutečnosti z toho dělal jídlo pro kočky. Podle jeho bratra totiž Gustav neuměl pořádně uvařit ani čaj. On si historky nevymýšlel, jen je trochu přibarvoval, aby byly atraktivnější,“ dodává Šebelka.
