Nyní fungujete mimo jiné jako dětský domov pro děti do tří let. Podle novely zákona už nemohou být děti do tří let umístěny do ústavní péče. Jak to tedy je?
Podle nového znění zákona můžeme do našeho zařízení přijímat už jen děti, jejichž zdravotní stav vyžaduje lůžkovou péči. Navíc musí jít o děti, jejichž rodina o ně z nějakého důvodu nechce nebo nemůže pečovat. Od letošního ledna už jsme žádné takové dítě nepřijali. Dříve jsme měli kapacitu pro děti do tří let dvacet míst, loni se nám ale podařilo hodně dětí i sourozeneckých skupin ve spolupráci s krajem umístit do pěstounské péče nebo adopce a počet dětí do tří let se snížil na devět. Snížili jsme proto kapacitu na deset míst. Aktuálně zde máme osm dětí do tří let, z toho tři s těžkým zdravotním postižením.
I ty by ale měly postupně centrum opustit…
Ano, všechny jsou nahlášené do systému náhradní rodinné péče. U některých dětí se teď prokazuje nezájem ze strany rodičů a budou se nahlašovat i do mezinárodního registru, kde se šance na nalezení pěstounské rodiny zvýší. Pak máme děti, u kterých je naděje, že se zlepší situace v rodině natolik, že se vrátí domů.
Co se týče mezinárodního registru náhradní péče, z jakých zemí se hlásí náhradní rodiče?
U nás se v poslední době objevili žadatelé ze severských zemí, například ze Švédska. Pro náhradní rodiče ze zahraničí je to ale náročnější proces. Musí počítat s tím, že zde stráví nějakou dobu, než se s dítětem seznámí. Tato doba je velmi individuální. Republiku opouští většinou až po měsíci.
Podle některých českých zájemců o náhradní rodičovství jde o dlouhý a komplikovaný proces. Jak to vnímáte z vaší pozice? Nejsou děti zbytečně dlouho v ústavní péči?
Z mého pohledu je ale hodně důležité, aby pěstouni byli seznámeni se všemi úskalími, která náhradní rodičovství přináší. Občas se totiž stává, že se nám dítě od pěstounů nebo z adopce vrací do krizového zařízení. Náhradní rodiče si musí uvědomit, že je to zásadní rozhodnutí, a to nejen pro ně, ale i pro širší rodinu, tedy i prarodiče nebo děti. Je tedy nutné, aby na přijetí dalšího člena rodiny byli všichni nastavení a omezila se možnost selhání. Je jasné, že když je dítě malé, je roztomilé, ale samozřejmě roste a v pubertě může docházet k různým potížím. U dětí, které jsou v náhradní péči, pak může být komplikací mnohem více a rodina musí být připravena tomu čelit.
Jaké jsou důvody, že se dítě vrátí do centra?
Těch důvodů je hodně. Rodina se například může rozpadnout, měli jsme případ, že náhradní rodiče umřeli, že se zhoršil jejich zdravotní stav… Ale někdy jde opravdu především o závažné výchovné potíže. Těch důvodů je celá řada, nedá se to jednoduše říct.
Návrat od pěstounů musí být pro dítě obrovská rána...
Ano, proto apelujeme na rodiče, že pokud si dítě vezmou, tak opravdu nestačí jen to, že mají děti rádi. Musí se vzdělávat, informovat, musí pracovat s historií dítěte, pracovat na sobě. Je to závazek. Nemohou dítě vrátit jako věc. Stává se, že se k nám dítě po letech strávených v rodině vrátí jen „s uzlíčkem“ a nikdo jej pak už ani nenavštíví, protože je to pro ně uzavřená kapitola. Tak to nesmí být. Člověk musí počítat s tím, že dítě musí mít rád a musí s ním překážky zdolávat. Děti návrat do ústavní péče hodně poznamená. Těžko se s tím srovnávají, jsou zničené a je to velmi emotivní i pro zaměstnance. Dětem musíme v těchto situacích zajistit odbornou pomoc. Problém pak je i tyto děti znovu umístit, u dvanáctiletých nebo třináctiletých se těžko hledá nová pěstounská rodina. Věkem se šance snižují, děti někdy už samy nechtějí.
Je dostatek pěstounů v Libereckém kraji?
Přesná data nemáme. Domnívám se ale, že přechodní pěstouni v kraji jsou schopní zajistit péči o děti z porodnic. Velké problémy máme hlavně u větších sourozeneckých skupin. Přechodných pěstounů, kteří se jich mohou ujmout, je velmi málo. Vícečetné sourozenecké skupiny od dvou do šesti dětí se u nás přitom ocitají poměrně často.
Přijmout šest sourozenců najednou je problém i u vás?
Vzhledem k tomu, že se to děje často, tak musíme být připraveni. Vždy se snažíme zajistit, aby byly děti v krizovém zařízení spolu. To je priorita, protože sourozenecká vazba je jediné, co dětem bez rodičů zůstává. Jsou na sebe hodně fixované, není výjimkou, že spolu spí v jedné posteli. Snažíme se samozřejmě jejich příchod zařídit tak, aby pro ně byl co nejméně náročný. Podporujeme proto kontakt s biologickou rodinou, a pokud rodiče mají zájem, mohou k nám docházet prakticky denně. Měli jsme například maminku, která si dcerku vyzvedávala sama ze školy, udělala s ní úkoly a holčička se k nám vracela až později odpoledne. Pokud má rodina zájem, dá se domluvit na čemkoli. Krizové centrum funguje jako akutní zařízení a počítá se s tím, že rodina si vytvoří podmínky a dítě se k ní vrátí.
Co musíte řešit po příchodu dětí k vám do centra?
Velmi často se stává, že jsou děti ve špatném zdravotním stavu. Mívají svrab, neštovice, situaci samozřejmě zkomplikoval i covid. Máme ale výhodu, že jsme vedeni jako zdravotnické zařízení, a požadavky na hygienu jsou zde hodně vysoké. To nám v těchto situacích hodně pomáhá, protože například zbavit se svrabu je velký problém. Když má dorazit větší skupina dětí, je na ně celý tým přichystaný. V pohotovosti jsou všichni od uklízeček až po tety a zdravotníky. Vzhledem k tomu, že jsme krizové centrum, musíme umět reagovat okamžitě. Oproti jiným ústavním zařízením, jako je například dětský domov školního typu, u krizového zařízení nemusí být soudní rozhodnutí, stačí žádost rodiče, se kterým se pak sepisuje smlouva o pobytu dítěte.
Jak často se stává, že vás požádají o pomoc sami rodiče?
Je to velmi časté. Rodina může přijít o bydlení, nemá dostatek finančních prostředků a nemá s dětmi kam jít. A pokud jim nenabídnou azyl ani příbuzní a selžou i ostatní možnosti, jako jsou azylové domy a podobně, tak nás rodina kontaktuje. Smlouva se uzavírá na tři měsíce, pokud důvody přijetí trvají, tak je možné ji prodloužit o další tři měsíce. To už je ale strop. Po celou dobu jsou sociální pracovnice s rodinou v kontaktu a pomáhají jí situaci řešit. Kromě toho hlídají, zda jsou důvody umístění opodstatněné, aby k nám rodiče děti neodkládali. Ve chvíli, kdy se situace zlepší, jsme připraveni okamžitě dítě vrátit do péče rodičům. Další možností je, že s námi smlouvu o pobytu dítěte sepisují sociální pracovnice, protože se rodiče například opijí a děti zůstanou nezajištěné. Jiný postup je pak u týraných dětí, které k nám přichází na základě soudního rozhodnutí, a pak se situace řeší dál. A poslední alternativou je, že si dítě o pobyt u nás požádá samo. Abychom s ním ale mohli sepsat smlouvu, musí mu být víc jak patnáct let.
A to se také děje? Proč?
Většinou se jedná o případy dětí, často dívek v pubertálním věku, kdy jsou důvodem přijetí vztahové problémy v rodině. Dospívající si s rodiči přestane rozumět, výchova rodičů je direktivnější. Tam se pracuje na tom, aby rodina byla v souladu a mohla dále fungovat. Dítě i rodinu nasměrujeme na odborníky, aby na vztazích pracovali. Pokud rodiče dítě nepřiměřené trestají, v těchto případech už do toho vstupuje policie a oddělení sociálně-právní ochrany dětí.
Vy jste jediné zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc v Libereckém kraji. Kolik případů ročně řešíte?
Krizovým zařízením projde každoročně zhruba 80 dětí, kapacita je často zcela naplněna. Během roku je přijímání dětí ale hodně individuální. Měli jsme měsíce, kdy nám sociální pracovnice opravdu volaly každý víkend. Teď se situace zklidnila. Většina případů se dá řešit v pracovní době, ale samozřejmě jsme v pohotovosti pořád, ve dne v noci, o víkendech...
Je to nesmírně náročná práce. Jak to psychicky zvládáte vy i váš personál?
Je to velmi náročné. My jsme dříve fungovali jen pro děti do tří let věku, v roce 2018 jsme se v krizovém zařízení otevřeli i starším dětem do 18 let. Práce s nimi je jiná. Tyto děti už toho mají často hodně za sebou, což je pak pro tety i sociální pracovnice někdy velmi těžké. Musím říct, že i já nad osudy některých dětí pláču. Ale stejně tak to obrečíme, když od nás dítě odchází. Někdy se stihnou navázat tak silné osobní vazby, že jsou děti po odchodu ze zařízení ještě dlouho v kontaktu s tetami či sociálními pracovnicemi, chodí nás navštěvovat, píšou nám. Pak víme, že naše práce má smysl. Ale samozřejmě u týraných dětí je to těžké. Občas jsme překvapené, co všechno je možné. A těžké jsou už ty zmiňované návraty dětí od pěstounů.
Nezmění tato práce pohled na lidi?
Někdy je těžké se tetám nedivit, že se na rodiče zlobí, když vidí, co byli schopni svým dětem udělat. Ale musí si zachovat profesionální přístup. Emoce jsou někdy velmi silné. Mnohdy je nám ale líto i samotných rodičů. Často jsou to lidé, kteří sami prošli ústavní péčí a neumí se o své dítě postarat. Těm se pak snažíme pomoci a náš personál musím za přístup v tomto ohledu pochválit. Ale samozřejmě to neplatí v případě týraných dětí.
Jak vypadá současná ústavní péče ve vašem centru? Asi to není jedna velká místnost se spoustou postelí…
Naše děti bydlí v takzvaných rodinných buňkách, kde je obýváček s kuchyňkou a ložnicemi. V současnosti se nám podařilo snížit počet dětí v domácnostech na čtyři. Snažíme se, aby se o ně staraly stejné tety. Od města Liberec jsme dále získali i dva byty, kde jsme zřídili dvě domácnosti. Tety tam fungují s dětmi jako v klasické rodině. Velmi se nám to osvědčilo, dětem se tam opravdu dobře vede. Snažíme se, aby všechny chodily i do své původní školy nebo školky. Od jejich pracovníků se pak často dozvídáme, jak velké dělají pokroky během pobytu u nás. A to je na naší práci pozitivní.
