Katarína Rusnáková je třetím odstupujícím ředitelem v krátké pětileté historii Veletržního paláce coby sídla Sbírky moderního a současného umění. První ředitel Veletržního paláce Jiří Ševčík byl odvolán tehdejším vládcem Národní galerie Ladislavem Danielem ještě v devadesátém pátém, jen co se Národní galerie v budově zabydlela. Spor se týkal rozhodování o projektech a financích. Po konkursu nastoupil Jaroslav Anděl. Toho po dvou letech odvolal další z ředitelů Národní galerie Martin Zlatohlávek. Andělovi opět vadilo neprůhledné hospodaření a centralismus Národní galerie. Zlatohlávek mu naopak vyčítal, že se příliš věnoval vlastním výstavním projektům. Přes rok byl Veletržní palác bez vedení, o sbírky se staral ekonom Jiří Gregor. Pak na Zlatohlávkův post nastoupil Knížák a přivedl Rusnákovou.
Katarína Rusnáková (1959) pochází ze Žiliny. Do roku 1990 pracovala v Útvaru hlavního architekta města Žiliny, od roku 1992 vedla v Žilině Povážskou galerii umění, odkud byla po pěti letech, v době mečiarovského utahování šroubů, odvolána.
Knížák: Udělal jsem chybu
Jaký je důvod odchodu Kataríny Rusnákové z čela Veletržního paláce?
Odchází na základě mého dopisu, naše představy o vedení Sbírky moderního a současného umění se totiž rozcházely. Základní prioritou pro ředitele Veletržního paláce má být práce se sbírkami, paní Rusnákovou zajímá více práce typu vedení "kuntsthalle" - to znamená živé výstavy, přebírání výstav ze zahraničí a podobně.
Tuto představu však Rusnáková předložila už při svém nástupu.
To, co říkala, jsem chápal jako nadstandard. V okamžiku, kdy budou sbírky zpracovány, je možné se více věnovat výstavním projektům. Ale hovořit o nich v době, kdy se dělala celá stálá expozice, mi připadá trochu legrační.
Nestane se Veletržní palác jakousi "konzervou" stálých sbírek?
Já to tak nevidím. To, co v muzeu hledáme, jsou sbírkové kolekce. Protože se paní Rusnáková bohužel nevěnuje muzeální práci, tak si myslí, že je možné sbírky rozpůjčovat. My však nemáme zájem dělat reklamu jiným muzeím, chceme lákat lidi sem do Prahy.
Lze získat výstavy z ciziny bez recipročních zápůjček?
Mně se to daří. Příští rok bude Národní galerie v Praze vystavovat velmi progresivní americké malíře a řada z těch věcí zůstane jako dar Národní galerii.
Rusnákové vyčítáte, že se nedostatečně věnovala přípravě stálé expozice.
Podle mých představ nepracovala dostatečně. Připravovala pro mě materiály, ale to je přece samozřejmé. Jí získaná kolekce Lidice působí v expozici velmi nesourodě a budeme ji odstraňovat.
Nástup Kataríny Rusnákové byl váš osobní výběr. Tehdy jste řekl, že za něj berete plnou odpovědnost. Co z toho teď pro vás plyne?
Udělal jsem chybu. Zklamal jsem se v tom, že jsem si nedostatečně uvědomil její jakousi malou muzeální zkušenost. Musel jsem si tuto chybu odpracovat. Ale trvám na tom, že fakt, že přišla z jiného prostředí, měl své pozitivní důsledky.
Jak bude vypadat výběr další osoby?
Nyní se vypisuje výběrové řízení, konečná odpovědnost však bude opět na mně. Ideálního ředitele asi nenajdeme. Bude to nepochybně kompromis.
Nevyřešila by stálé spory Veletržního paláce s vedením Národní galerie jeho autonomie?
O sbírky, pokud by tam zůstaly, by se ti lidé stejně museli starat. Jestli se jim to nelíbí, ať jdou pracovat do instituce beze sbírek, jako je například Rudolfinum. Tam bude jejich program zcela v pořádku.
Rusnáková: Nechci měnit vkus
Před rokem jste řekla, že jste si s Milanem Knížákem názorově blízcí. Ještě to dnes platí?
Říká se, že funkcí se lidé mění. Nikdy mi nezáleželo na tom být pouze ředitelkou sbírky moderního a současného umění. Nechtěla jsem být jenom součástkou v organizačním kolosu, pouhým administrátorem. Chtěla jsem využívat i své zkušenosti ze současného výtvarného umění a nechtěla jsem přijít o kontakty s odbornou a uměleckou komunitou. Bohužel jsem byla tak zatížena běžnou administrativou a organizací, že na to byl velmi omezený čas. Po roce jsem si musela udělat analýzu, zda mi to stojí za to.
Hlavní problém byl v nedostatku času?
Vadilo mi hlavně, že když se dělala stálá expozice, nebyla komunikace mezi mnou a vedením Národní galerie na příslušné odborné úrovni. Navíc pan generální ředitel bez relevantních stanovisek vyškrtl z výstavního plánu projekty, které jsem už měla domluvené a rozpracované s našimi partnery. Nemohu se zdiskreditovat tím, že něco zamluvím a pak se budu vymlouvat na to, že se to nedá uskutečnit. Stálou expozici považuji za klíčovou, ale podstatná je i výstavní a výměnná činnost.
Proč je po roce tato vize, s níž jste přicházela, najednou překážkou?
Nevím. Byla jsem nařčena, že dělám z Veletržního paláce "kunsthalle". Nemůžeme ale počítat s tím, že Veletržní palác bude složen jen ze čtyř pater stálé expozice. Národní galerie se nemůže zakonzervovat, musí být flexibilnější. Nikdo nechce oklešťovat stálou expozici, ale je nutné občas půjčovat díla, která galerii propagují.
V Povážské galerii vám v časech premiéra Mečiara a ministra Hudce vyčítali kulturní politiku. Tehdy jste to však vydržela pět let.
Tam to bylo podobné. Každodenní prostor pro svobodnou práci byl ale přece jen větší. Už jen tím, že jsem nad sebou permanentně neměla nadřízeného, který by mi dával příkazy, které by neustále měnil. V Žilině jsem se cítila jako autonomnější bytost.
Co si myslíte o případné autonomii Veletržního paláce?
Když jsem loni zpracovávala vývojový plán, uvažovala jsem o ní ve výhledu tří let. To si ale vyžaduje větší míru naslouchání. Lidé jsou tu už hodně ovlivnění stálými výměnami ředitelů.
Teď jim však příliš nepomůžete.
Lidé by si nevážili ředitele, který mění své názory jen proto, aby vyšel vedení vstříc. Mám vykrystalizované postoje, nerada bych měnila svůj vkus, který se mi v širších diskusích potvrdil. Víc věřím umění a kunsthistorii než funkcím. Pro mě bylo zkrátka ztrátou času pořád podnikat argumentační boje.
 Milan Knížák. |
 Milan Knížák přemýšlí nad dotazem čtenáře iDNES. |
 |
 Nové práce Milana Knížáka |
