Když se mladý malíř Václav Brožík, bylo mu krátce přes dvacet, posadil v Plzni do vlaku, měl hlad. Čekala ho studijní cesta do Mnichova. Chudý umělec si na peróně koupil něco k snědku a brzy poté, co začala lokomotiva syčet a supět, svačinu rozbalil.
Kreslení ho už jako dítě naplňovalo štěstím, často tak zdobil ploty či chodníky.