Máte nějaký trik, jak si člověka před objektivem získat? Ne každý je hned přirozený.
Že bych měla vyloženě taktiku, to asi ne. Ale hodně si s lidmi povídám. Snažím se na to jít tak nějak přirozeně.
Co když se třeba někdo nechce fotit?
To už většinou poznám. Jde hlavně o různé byznysové portréty a podobné fotky. Když už někdo fakt nechce, tak si prostě řeknu, že máme, co máme... a nechám to být. Kdybych se snažila z lidí něco dostat na sílu, nebude to vypadat dobře. Bude to nepřirozené, a to nemám ráda.
Vám se ale asi taková situace moc často nenastává, je to tak?
Většinou mám před objektivem lidi, kteří ví, že to focení potřebují. Buď pro účely své práce, nebo prostě proto, že to je jejich práce.
Před focením logicky musíte mít nějaký koncept. Jak se ale ve výsledku rozchází představa od skutečnosti?
Tím, že poslední dobou dělám hodně reklamní fotku a reklamní videa, tak je vše opravdu hodně dáno dopředu. Ale jasně, že nějaký rozdíl tam může být. Třeba má někdo blbou náladu, tak to nejde úplně po másle... ale může to taky někdy vyjít ještě líp. Hodně záleží na energii lidí na place. Za ty roky, co svou práci dělám, už vím, koho si k sobě přizvat.
Myslíte, že může být reklamní fotografie i umělecká? Reklama je v některých kruzích ještě pořád tak trochu sprosté slovo.
Setkávám se hodně často s představou, že reklama musí být ošklivá. To je blbost. Samozřejmě mnohdy je, ale nemusí. Může být umělecká a může být krásná. A myslím, že teď se na to klade čím dál větší důraz. Pořád ale potkávám lidi, kteří nechápou, že mě baví naplňovat nějakou ideu klienta. Sednout si s ním, komunikovat a vymýšlet výsledek.
Má žena v oboru fotografie svou cestu v něčem komplikovanější oproti mužům? Přece jen i z vlastní zkušenosti vím, že je více fotografů než fotografek.
Určitě má. Pokud chce mít žena rodinu, tak na to jednou narazí, nedá se to ani fyzicky zvládat. Je to pro tělo dost náročná práce. Já to vyřešila tak, že jsem si dala pauzu. Teď u druhého dítěte se ale vracím zpět celkem brzy. Je to i tím, že už dělám sama na sebe. Naštěstí mám manžela, který mě podporuje. Když to řeknu jednoduše: chlap prostě nemusí nikdy zastavit, jede dál, nemusí se moc ohlížet okolo sebe, kdežto my ano.
Zavřené oči před objektivem i světem
Sledovala jste to dřív, nebo to změnilo až mateřství?
Uvědomila jsem si to už někdy okolo roku 2015 nebo 2016, kdy jsem fotila londýnské týdny módy. Když máte velké show a naproti modelkám stojí na stupíncích taková kaskáda fotografů, aby dobře snímali molo, byl to samý chlap. Z třiceti fotografů třeba jen čtyři ženy. Pamatuju si, jak jsem začínala v té kaskádě na stupínku někde na rohu a musela se postupně propracovat dál. Pak už mi i někdo další občas podržel místo.
A takovéto skupiny módních fotografů jezdí po celém světě?
Ano, a i kvůli tomu asi v oboru převažují muži. Která matka si může dovolit být několik měsíců pryč? Módní domy už je mají vytipované a zvou pořád ty samé dokola. A je to pochopitelné. Ví, co od nich mohou čekat. Já už se jezdím na fashion weeky jen tak dívat. Fotit tam je totiž opravdu na vyhoření.
Během focení jste se určitě setkávala s různými typy a možná i stereotypy krásy. Jak to podle vás vypadá v tomto směru u nás?
Určitě se to mění. Na přehlídkách jsou modelky různých velikostí a podobně. V Česku jen možná ještě není v reklamách vidět tolik jiných etnik. To by se mohlo změnit.
Martha Issová na fotografii z kalendáře Odvaha snít. (2024)
Teď jste nafotila snímky pro kalendář Odvaha snít, který má podpořit děti z dětských domovů na cestě do dospělého života. Proč mají známé osobnosti i děti na fotkách zavřené oči?
Uvědomila jsem si, že když zrovna nefotím reklamu, tak bych nejradši pořád jen fotila lidi se zavřenýma očima. Líbí se mi, že ten člověk pak vypadá, jakoby byl v nějakém snu, svém světě. Taky jsem si uvědomila, že ten motiv může souviset i s tím, že v době, kdy jsem kdysi začínala fotit, jsem před nějakými věcmi zavírala oči. A vlastně i jako dítě jsem hodně utíkala do vlastního světa.
Rozhodla jste se podpořit právě děti a dospívající, které ještě budou hledat vlastní cestu, kvůli nějaké vlastní zkušenosti?
Když mi bylo patnáct, chodili jsme pomáhat do kojeneckého ústavu, kde jsme vždycky dostali miminko do kočárku a chodili s ním po venku. Sestřičky nám tam kladly na srdce, abychom je za žádných okolností, pokud nejsou v ohrožení života, nevyndávaly z kočárku a chovaly je. Protože by k nám přilnuly.
To ve mně nějak emočně zůstalo. A mám z toho husí kůži teď ještě víc tím, že už jsem sama matka. To je takový jeden důvod. A další je, že se umím ztotožnit s tou složitější životní cestou. Z domova na hranicích s Německem pro mě bylo náročné dostat se vůbec jen do Prahy, natož pak někam dál. Znám, jaký je to pocit, když vám nikdo moc nevěří a spíš vaše touhy podrývá.
Plánujete v té spolupráci nějak pokračovat?
Už teď řešíme kalendář na příští rok. Jen vím, že jsme si nasadili laťku hodně vysoko, takže se bude těžko překonávat.
A vy sama si do nového roku nějakou jinou laťku nastavujete?
Možná to bude znít neskromně, ale tak nějak se mi plní všechno, co jsem si přála. Ale asi bych se třeba od reklamní fotografie dostala ráda k nějakému delšímu formátu, možná i filmu nebo dokumentu. A ještě by mi udělalo velkou radost, kdyby třeba někdo ty naše aktuální fotky z kalendáře chtěl vystavit.
