První rozhovor z roku 1968 dělal s malířem estetik a teoretik Josef Hlaváček, jeden z našich největších odborníků na konstruktivní umění. Ten poslední je z rok staré Revolver Revue.
Ve všech čtyřiadvaceti interview se Sýkora jeví jako velmi racionální umělec, který dokáže o svém díle mluvit v teoretických i kunsthistorických souvislostech. Navíc se ve většině rozhovorů objevuje několik klíčových témat, která se vinou Sýkorovu tvorbou.
Editoři knihy Pavel Kappel a Sýkorova manželka Lenka publikaci chytře opatřili rejstříkem, který tato témata třídí.
Tři rozhovory v knize jsou výjimečné – úvodní mezi Sýkorou a Josefem Hlaváčkem, který má v Sýkorově rukopise dvacet stran, a závěrečný s rodinným přítelem Vladimírem Drápalem. A konečně interview, na němž pracoval Vítek Čapek několik roků v polovině osmdesátých let a který jak Sýkora, tak Čapek neustále přepisovali a zpřesňovali. A je to ostatně asi i nejcitovanější rozhovor se Sýkorou.
Rozhovory v knize se netýkají jenom malířova díla, ale i jeho vztahu s manželkou, která je mladší o čtyřicet let a poslední čtvrtstoletí tvoří spolu s ním. "Linie jsou naše děti," tvrdí Sýkora.
Poslední soud v Paříži
Ostatně jako o svém dítěti mluví i o slavném obrazu Poslední soud, třímetrovém plátně složeném ze čtyř částí, které je kromě Kupkova díla jako jediný zástupce českého umění vystavený ve stálé expozici pařížského Centre Pompidou.
Kurátoři se před patnácti lety rozhodovali, zda v Paříži vystavit tohle dílo, nebo Sýkorovu mladší Linii 220. "Rozhodli jsme se, že do světa pošleme to starší dítě," říká v rozhovoru Zdeněk Sýkora s tím, že právě obraz z poloviny osmdesátých let je dokladem toho, že i přes totalitní poměry vznikala v bývalém Československu originální díla.