Ta je rozdělena do tří míst, přičemž v prostoru Universal NoD jsou některé záběry představeny ve velkoplošném a barevně ozvláštněném provedení, v dekorativní verzi. Vykládat si titul expozice kupříkladu tím, že Tono Stano je fascinován lidským tělem, je už banální konstatování - možnostmi a tvary lidského těla je Stano uhranut již nějakých patnáct či kolik let.
Faktický posun zdá se tudíž následující, ostatně tak jej také prezentovaly zmíněné rozhovory: fotograf vykročil ze svého ateliéru do přírody. Jenže ani to není přesné! Možná to platí o nedatovaných snímcích instalovaných v Bílkově 13, v bývalé továrničce, v zatuchlé prostoře s podzimní atmosférou. Ale v kmenové síni PHP jsou umístěny "přírodní" cykly Povodí Odry a A Baye des Prémontrés, přičemž první soubor pochází z roku 1994, druhý z roku 1990, tedy z let, kdy Stano zároveň čile tvořil v ateliéru. Dokonce nelze s určitostí ani tvrdit, že úplně všechny snímky Fascinace vznikly v přírodě (veliké detaily oka či pupíku). A co se názvu týče, nejblíž
|
Tono Stano: Fascinace. Pražský dům fotografie (Haštalská 1, Praha 1, Bílkova 13, Praha 1), výstava trvá do 31. prosince. Universal NoD (Dlouhá 33, Praha 1), výstava trvá do 20. ledna 2002. |
Drobné prezentační nedotaženosti se však ukazují být projevem nedotaženosti podstatnější, koncepční. Není pochyb o tom, že Stano je i nadále vizuálně suverénní, obrazy má dobře vymyšleny, aniž jim tím odňal spontaneitu a "rajc". Respektuhodná je snaha nespoléhat na "své jisté"; právě takovým sympatickým úsilím jsou motivovány fotografovy výpravy do lesů, vod a strání. Příroda totiž zásadním způsobem vstupuje do Stanovy vizuální hry a nárokuje si odlišnou kreativitu a ohleduplnost než laboratorní prostředí ateliéru. Práce jako Nezabiješ, Na co čekat či Doma I a Doma II náleží k nejlepším inscenovaným snímkům, které byly za poslední roky v téhle zemi představeny. Na těchto a některých dalších záběrech Stano svá oproštěná aranžmá naplnil výtvarnými odkazy, kulturními obsahy a existenciální naléhavostí. Zde zvážněl, vyzrál a poodešel od vizuální odvázanosti a sexuální dráždivosti, jež mu napomohly vejít do širšího povědomí. Co tedy ještě chtít víc?
Maximalistické nároky na Tona Stana ustavil hlavně fotograf sám, úrovní své předchozí tvorby a potenciálem, který zůstává obdivuhodný. Měřeno takto striktně, Fascinace postrádá konciznost autorovy velkoformátové monografie vydané před třemi lety. Ta je "z jednoho kusu", kdežto nynější výstava těká, kupí různě rozsáhlé fragmenty odlišných postupů. Jako kdyby fotograf dával nahlédnout do své dílny ještě před závěrečnou probírkou výstavní kolekce. Fascinace vyznívá jako souhrn brilantních náběhů, ohledávek, studií, hříček či parafrází - nic nesklouzne pod autorův vysoký standard, ale pojítka mezi tím vším jsou rozvolněná.
Tahle recenze tedy cosi vytýká, ale po pravdě řečeno, činí to maloměšťácky zkrotle, nechce riskovat krajním soudem, ačkoliv tuším, že čas pokročil k tomu podívat se na Stanovo dílo i jinak, bez samozřejmého pochopení pro jeho vybranou vizuální ekvilibristiku. Dokážu si představit kupříkladu kritiku, která by polemizovala právě s estetikou Stanovy tvorby, odmítala by její "čistotu" prostou všech sociálních obsahů, důkladně by analyzovala způsoby manipulace modelů, rozebrala by autorův rozdílný přístup k ženskému a mužskému tělu včetně takových nuancí, jako je zobrazování klitorisu a penisu. Kritický náhled vedený takto "odjinud" však asi čeká až na další generace...
 Tono Stano - Doma II. |
 Tono Stano - Mám to. |
 Tono Stano - Teprve potom. |
 Tono Stano - Blízko. |
 Tono Stano - Dosti zlosti. |
 Tono Stano - Kouzlo. |
 Tono Stano - Chci. |
 Tono Stano - Pozor. |
 Tono Stano - Všechno už víš. |
 Tono Stano - Dar. |
