Hlavní hrdina netuší, že se jmenuje Giambattista Bodoni, přezdívaný Yambo, že je slušně situovaným, takřka šedesátiletým archivářem, že ta žena v nemocničním pokoji je jeho manželka Paola a ty dvě mladé dámy jeho dcery.
Proč to k čertu neví, když mu okamžitě naskočí Pythagorova věta, ví, kdy zemřel (a kdo to byl) Napoleon a že atomová bomba zničila Hirošimu? A když ze sebe dokáže chrlit citáty v několika jazycích? ("Citáty jsou má světla v mlze," říká později manželce.)
"Vy jste neztratil sémantickou paměť, ale epizodickou, tedy zážitky z vlastního života," vysvětlí mu ošetřující lékař.
Tak vypadá výchozí situace nového, v pořadí pátého románu Umberta Eca Tajemný plamen královny Loany. Ilustrovaného románu, doplňuje Eco. Díla, v němž se setkává Buffalo Bill s hrabětem Monte Cristem, Fantomas s Mickey Mausem a komiksová postava čarodějky královny Loany se Sandokanem nebo svatým Augustinem a jež je kouzelně nazdobeno dobovými plakáty či obálkami "pokleslých" knih.
Jistě, tento román není a z logiky věci ani nemůže být zjevením, jímž bylo pro české čtenáře právě před dvaceti lety Jméno růže. Ale i pro ty, kteří byli poněkud unaveni nekonečným putováním do bájné země kněze Jana v předchozí autorově próze Baudolino (česky 2001) a zaříkali se "už nikdy Eco", může být Yambovo pátrání po vlastní minulosti mnohem více vzrušující.
Neboť skvělý vypravěč Eco tu loví z mlhy, jež se neustále objevuje v citátech i v příběhu samém a skoro se tak stává jakousi "hlavní hrdinkou", nejen útržky jednoho života, ale i dějin vlastní země – Mussoliniho Itálie 30. a 40. let minulého století. Tedy období, jež formovalo postoje Ecovy (narozen 1932) generace italských intelektuálů.
Ty dějiny jsou plné strachu i hrdinství a propletené různými produkty zábavního průmyslu od komiksů ke gramofonovým deskám a kráskám z filmových plakátů, skrze něž Yambo poznává cosi ze svých dějin osobních.
A vše se to zauzluje v jeho hlavě a náhle přijde další atak nemoci a v Yambově zamlžené paměti se vynoří nejen dávná něžná láska Lila, ale i iniciační zážitek: jako jedenáctiletý kluk musel provést skupinu partyzánů kolem fašistických hlídek. A pak neví, jestli v jeho "pergamenových lalocích začíná hořet tajemný plamen královny Loany", nebo...
Jenže Eco je nejen romanopisec, ale hlavně sémiotik, jenž vytváří celý vesmír symbolů, významů a pastí na čtenáře. Ten je může odhalovat sám – a trochu se při tom proklínat, že nezná sérii světových jazyků a nemá mnohem rozsáhlejší znalosti literatury, aby mohl Tajemný plamen královny Loany vychutnat (nebo rozpitvávat) do posledního detailu.
Ale Ecově encyklopedické sumě znalostí se stejně nelze vyrovnat, tak proč si pokusy o intelektuální cvičení kazit požitek? Nabízí se snazší možnost: ignorovat vlastní nevědomost a ponořit se do četby té místy až strhující a navíc nesmírně půvabně vypravené knihy. Zklamání nehrozí.