RECENZE: Mezi chlastem a Bohem. Šikmý kostel opět fascinuje

Málokdy se stane, že pokračování uměleckého díla předstihne jeho původní podobu. Spisovatelce Karin Lednické se to v knize Šikmý kostel 2 povedlo.

Román Šikmý kostel od Karin Lednické se stal loni absolutním vítězem čtenářské ankety Kniha roku, pořádané Nadačním fondem Čtení tě mění. A všichni ti, kteří netrpělivě očekávali jeho pokračování, se nyní dočkali: 21. ledna vychází druhý díl „románové kroniky ztraceného města“, které se teď jmenuje Karviná. Věnuje se letům 1921 až 1945 a opět je vynikající.

Dokonce by se chtělo napsat, že je ještě lepší než první díl. Vše, čím oslnil autorčin debut, jako by bylo posunuto ještě o kousíček dál k dokonalosti. Skvěle vyrýsované postavy, především ženské, a vztahy mezi nimi, od milostných trablů dospívající mládeže přes manželskou lásku i občasné rozbroje po soudržnost rodičů a dětí.

Poutavý styl vyprávění, svižné dialogy, barvitý a kultivovaný jazyk, z nějž občas jako šíp vyletí ironie až mírná jedovatost. Dva příklady pro ilustraci: „Jsou ochotni nechat si sáhnout do peněženky, nikoli do klidu svých duší.“ „Když přijde na volbu mezi chlastem a Bohem, má většina zdejších naprosto jasno.“

Především však Šikmý kostel 2 fascinuje způsobem, jímž Lednická zachycuje dobovou atmosféru i události. Naději dvacátých let, přinášejících lepší životní podmínky včetně sociálního a zdravotního pojištění, ukončenou velkou hospodářskou krizí.

Vyhánění a zase vyhánění

Ke krizi se postupně přidává rodící se nebo znovu propukající národnostní nenávist, ohrožující nejen z nacistického Německa Československo.

Mnozí Poláci cítí jako křivdu, že Těšínsko je jeho součástí, a připojení k Polsku po Mnichovu se pro ně stává zadostiučiněním. Tisíce Čechů jsou vyhnány jen s tím, co dokážou uvést na svých kárkách.

Šikmý kostel 2

100 %

autor: Karin Lednická

nakladatel: Bílá vrána

Jenže touha po Velkém Polsku je záhy rozdrcena německými tanky a polskou porážkou. Těšínsko je připojeno k Říši a jeho obyvatelé dostanou na vybranou – buď se přihlásí k německé národnosti, nebo...

Sbalit si pár věcí, skončit v některém z „polenlagerů“ a dřít o hladu pro okupanty. A v těšínských městech a vesnicích zní salvy masových poprav. S koncem války nastává další vlna vyhánění, pro změnu Němců.

Když Fanka, jedna z hrdinek Šikmého kostela, sleduje po Mnichovu deportace Čechů, vzpomene si na své dávné děsivé zážitky a zauvažuje: „Pořád dokola stejná písnička: vyšší cíle, vlast, národ. Panebože na nebi, kam se v tom všem poděli lidi?“ Karin Lednická odpovídá na šesti stech stranách na její otázku s erudicí a empatií. Žili, milovali, trpěli, odolávali, vzdávali se a umírali. A až příliš často je semlely „velké dějiny“.