Robot je totiž dávno doma po celém světě a Čapkova hra se stala nejslavnějším kusem české dramatiky vůbec. Aktuálně to potvrzuje antologie Robot 100, kterou přivedlo na svět pražské nakladatelství Argo.
V té antologii, sestavené Jaroslavem Olšou jr. a Richardem Klíčníkem, je třináct povídek. Od autorů, které by čtenář – s ohledem na vědeckofantastický žánr, v němž je Čapkova hra napsaná – čekal, a těch, které by čekal méně, nebo nečekal vůbec.
Někteří mají fantastiku jako své celoživotní téma, jako Vilma Kadlečková, Jiří W. Procházka nebo František Novotný. Jiní v jejích vodách kdysi začínali, pak propluli jinam a dnes se s gustem vracejí ke kořenům, jako Pavel Kosatík.
A ještě jiní pracují dominantně v úplně jiném terénu a odskok k science-fiction berou jako milé zpestření (Emil Hakl, Karol Sidon, Petr Stančík). Tuzemskou jedenáctku pak završují dva hosté: Slovák Michal Hvorecký a Brit Ben Aaronovitch.
Obecně v té knize platí, že čím je autor blíž klasické vědecké fantastice, tím je jeho příspěvek nudnější, předvídatelný: kdesi mimo aktuální časoprostor se robot řeže s člověkem, jsou v tom různé mocenské tahanice, hry a masky a spekulace – a jen někdy se rozdrnčí základní struna. Kdo je tady vlastně bůh, kdo je stvořitel? A všechna ta další velká slova kolem, jako pravda, láska, smysl a tak dál. Někteří si s tím ale poradili na výbornou.
Hlavně ti, kdo jedou mimo hlavní proud. Emil Hakl nabídl tragigroteskní text, v němž má zpovykaná panička robota jako hromosvod pro své turbulentní nálady; robot se samozřejmě ve finále vztekne, aby okusil „sladký život“. Pavel Kosatík vystřihl apokryfní detektivku, aktualizující dávného golema, jemuž měl šém do čela vložit skladatel Prokofjev; to vše v předvečer druhé války, těsně po Čapkově smrti, cestou hustě zasněženou krajinou z Prahy do Brna.
Robot 100Jaroslav Olša jr., Richard Klíčník (editoři) Argo, 2020, 400 stran |
A pak o dvě tři patra výš jasný vrchol knihy: Petr Stančík. Jeho text je jako úvod do totálně nového světa, samostatného vesmíru budoucnosti, rozpohybovaného imaginací, tajnými vědami, nezbádanými zákrutami mozku i lidské duše. A jako hlavní téma nic menšího než poznání, láska – a vlastní stín.
Účast zmíněné trojky svádí k otázce, jestli by robota v literatuře dneska nezpracovali lépe a čtenářsky atraktivněji právě „ti druzí“, ti, kdo vědeckou fantastiku nepěstují. Bylo by víc než zajímavé sledovat, jak by si s motivem robota pohráli třeba Miloš Urban, Václav Kahuda, Michal Ajvaz nebo Jiří Kratochvil. Možná příště.
