RECENZE: Dokonce i hudba dokáže zabíjet v teskné ódě na Vukovar

Listopad 1991. Na hřbitově v neprodyšně obklíčeném Vukovaru improvizuje na své nástroje sedm mužů jako o život. Také jim o život jde, kolem vybuchují granáty. Jak daleko je den roku 1960, kdy je coby pubertální mládence sezval jejich profesor hudby Viktor Angelus, aby je naučil hrát dixieland.

Vukovar v roce 1991. | foto: Reuters

Přední chorvatský prozaik Pavao Pavličič se ve svém skvostném románu Dixieland vrací k osudu svého rodného města, v roce 1995, kdy kniha v originále vyšla, ještě totálně zničeného válkou. Není tudíž divu, že stěžejním motivem Dixielandu je smrt.

Ukrývá se všude, i v hudbě. Nejen v romanci Kaštanový květ, kterou Angelus složil kdysi počátkem třicátých let a po jejímž poslechu řada lidí spáchala sebevraždu, takže ji zakázal hrát. Ostatně na počátku knihy odjíždí do Prahy k soudnímu jednání, neboť tam píseň v rozporu s jeho zákazem vyšla na desce.

Smrt se tají v každé hudbě, je přesvědčen nešťastný profesor a dokazuje si to tím, že pořizuje obrácené notové zápisy – odzadu dopředu. Každá skladba má svůj smrtonosný rub. Je to bláznivé? Možná, ale Pavličičova fantazie je tak přesvědčivá, že čtenáře okouzlí i jeho další netradiční nápady.

O kontrabasu, který jeho majitel používal nejprve k pašování tabáku a poté, za války – té velké, druhé světové – v něm do Vukovaru provezl nemanželského synka. O saxofonu, z něhož se ozývá lidský hlas a který pod prvomájovou tribunou vykřikuje „hlupáci, idioti“. O klarinetu, který svým zvukem dokáže zabít soupeře v lásce.

Každý ze sedmi nástrojů, jimž jsou věnovány jednotlivé kapitoly románu, má svůj osud. Většinou tragický, stejně jako ti, kteří na ně v neobvyklé kapele hrají. Čtyři Chorvati, Žid, Němec a Srb se k muzicírování scházejí jen občas – a zjišťují, že dixieland jako jediný hudební styl má schopnost život vracet.

Dixieland

85 %

Autor: Pavao Pavličič

Tak jako Pavličič oslní dokonale propracovanými příběhy, jež se slévají v jeho románu, zaujme i jazykem. Především pestrou malířskou paletou, kterou líčí Vukovar, město mezi Dunajem a Vukou s jeho vinicemi, alejemi rozkvetlých stromů a na žluto natřenými domy, jehož kouzlo pod granáty a bombami zmizelo. Vlastně v Záhřebu, kde autor zakotvil po zničení Vukovaru a kde knihu psal, zkomponoval jakousi tesknou ódu plnou krásy, nostalgie a smutku.

Chorvatská literatura u nás není moc známá. Sluší se tedy poděkovat nakladatelství Runa, které v překladu Jana Doležala Dixieland vydalo, že nám jednu její špičkovou ukázku zprostředkovalo.