RECENZE: Obermannová zase pobuřuje, svéhlavě, drze a sympaticky

Těžko říct, proč většinu kritiků psaní Ireny Obermannové tak irituje. Provokuje její drzost? Přímost? Citlivost? Nebo mix všeho, který jí zaručuje čtenost, úspěch? Je příliš osobní, jako by se každá její hrdinka vždycky nakonec stejně stala jí samou. Stejně je to i s čerstvě vydanou knihou Dopisy Kafkovi.

Spisovatelka Irena Obermannová | foto: Profimedia.cz

Dopisy Kafkovi

80 %

Autor: Irena Obermannová

Vydavatel: Motto

208 stran, 229 korun

Jde o román v dopisech a mnohem víc než o Kafkovi mluví o Mileně Jesenské. Fascinující žena. Možná, že doopravdy nebyla taková, jakou ji Obermannová skrze ich-formu a svůj charakteristicky rytmizovaný tok textu líčí. Není to literatura faktu a podobně, jako nám nevadí emotivní odchylky v historických románech, jejichž ústředními postavami jsou šlechtičny, nemělo by nás to popuzovat ani v případě uvědomělé, emancipované a pokrokové Jesenské. Tím méně, čím víc autorka tyhle její vlastnosti oslavuje.

Obálka knihy Dopisy Kafkovi

Obermannová si dopisy Kafkovi vymyslela. Může. Je to její svaté literární právo, navíc už od prvních řádek je jasné, že jde o fabulaci: Jesenská totiž píše Kafkovi už od svého dětství, obrací se k němu jako ke své imaginární budoucí lásce, k velkému uchu, k chápajícímu protějšku. A Obermannová využívá svého odstupu a nechává Jesenskou, aby Kafku už předem znala a pohrávala si tak s načasováním a významy. Zatímco skutečná Jesenská oslňovala svojí divokostí pražskou kavárnu Arco a skutečného Kafky, který se motal poblíž, si nevšímala, v románu ho může alespoň tušit nebo svoji přezíravost komentovat.

Irena Obermannová se ve svém stylu nemění, je přímočará, píše jednoduše, hraje si spíš s rytmem jazyka než s jeho šperkováním. A pobuřuje. I proto si za svoji hrdinku vybrala Jesenskou, která před sto lety pobuřovala také. Výstředností, odvahou, svéhlavostí. Sílu neztratila ani v závěru života. Kafkovi Jesenská píše i z koncentračního tábora v Ravensbrücku.