Povinná školní četba doprovází studenta celým jeho studiem – na základní, střední i vysoké škole. Částečně utváří jeho vztah k psanému slovu. Mnohým může literaturu zhnusit, dalším zpříjemnit. A to především v prvotních stupních vzdělávání. V současné chvíli není obsah povinné četby na úrovni základních škol nijak ukotven v legislativě ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a je čistě v kompetenci vedení jednotlivých škol. „Výběr doporučené četby si vytvářejí školy samy. Pomoci jim mohou různé katalogy novinek, které vydávají některá nakladatelství, a to knih českých autorů i zahraničních,“ vysvětluje ministerstvo.
Prvotní je začít číst
Co si o možnosti individuálního výběru myslí vyučující? „Je dobře, že ministerstvo školám do výběru nezasahuje vzhledem k tomu, že máme rámcové vzdělávací programy,“ říká učitelka českého jazyka a literatury Vanda Habermannová. „Dnes už ani nejde o to, co děti čtou, ale kolikrát o to, aby vůbec začaly číst. Já s nimi třeba začínám na knihách, jako je oblíbená fantasy pro teenagery Divergence,“ vysvětluje a dodává, že na lákavosti vždy přidá, pokud je daná četba zrovna nějak moderní nebo k ní vznikl i film.
Děti se k celému institutu povinné školní četby stavějí velmi střízlivě, a ačkoliv s nelibostí, vlastně chápou, že je nutné klasiky číst. „Vyjma Harryho Pottera mě školní četba příliš nebavila. I tak rozumím tomu, že musíme znát díla od Boženy Němcové nebo Aloise Jiráska, protože jsou prostě důležitá,“ říká dvanáctiletý Jan z jihomoravského Vracova. Ve škole musel za pololetí přečíst čtyři knihy z povinného seznamu, čtyři a více si poté mohl vybrat libovolně. „Nemyslím si, že je to moc knih, ale povinné bych možná snížil na dvě,“ připouští.
Podobného názoru je i jeho vrstevník z Prahy Milan. „Někdy jsou to zajímavé knihy, někdy je to opravdu nuda. Mě třeba bavily Staré řecké báje a pověsti, anebo když jsem byl ještě mladší, tak Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové,“ tvrdí. Zároveň si sám dovoluje navrhnout, jakými díly by je měli učitelé zahrnovat: „Nezáleží tolik na tom, jestli je kniha stará, nebo nová. Spíše jde o akčnost a děj. Jakmile se tam něco děje a ještě jsou třeba ústředními hrdiny děti, je to pro nás zajímavé,“ popisuje. Tuto myšlenku potvrzuje i Habermannová: „Dětem nevadí, že jde o starý příběh, hlavně aby byl akční.“
Už ani Hobit
Oproti minulosti se tak školy a učitelé snaží dětem literaturu přiblížit. Nabízet díla, která je zaujmou a hlavně budou srozumitelná. Překvapivým zjištěním Vandy Habermannové je, že mezi takové knihy už nepatří ani Hobit J. R. R. Tolkiena a děti dávají přednost filmové verzi.
Klasikám a klasikům také hodně ublížil příchod internetu, který až moc jednoduše čtenářům nabízí zkrácený děj knihy. Školní servery jsou plné desítek verzí referátů o všemožných dílech a ti, kteří by si knihu běžně přečetli, tak raději rovnou zamíří k počítači. Učitelé však potvrzují, že vždy poznají, kdo knihu opravdu četl a kdo ne. Ale trestat za to děti? To se nikomu příliš nechce. I sama práce s internetovým textem totiž může dítě nakonec k literatuře nalákat.
Nyní by výuce literatury ve školách mohlo pomoci nové České literární centrum, které začne fungovat od ledna příštího roku. „Chceme, aby dokázalo podporovat literaturu v co nejširším spektru: nejen autorském, ale i čtenářském, nejen zábavném, ale i vzdělávacím, nejen směrem ven, do zahraniční, ale i směrem dovnitř, do české kultury,“ říká ministr kultury Daniel Hermann.
Stále však platí pravidlo, že ti, kteří chtějí číst, číst budou. A nějaké nové organizace tomu úplně nepomohou. Snad jedině, že by si do čela čtenářské kampaně stoupli Justin Bieber nebo Adam Mišík. Ale to bychom možná mladé české čtenáře příliš podceňovali.
