Pochroumané nohy, nadváhu, úzkosti, nadměrnou zasněnost. Autorka vymodelovala každého jako prototyp. Aby dohromady ilustrovali, co je na většinové společnosti vlastně nenormální, patologické: jaký má strach z odlišnosti, jak se bojí jinakosti, která nejde s hlavním proudem. Jak se těší z falešného pocitu výjimečnosti, síly a jistoty. Ta čtyřka prožila po úvodním oťukávání nakonec docela dramatický, dobrodružný příběh, který úplně převrátil pozice. „Divnost“ se ukázala jako výhoda. Jako jiný druh citlivosti, jiný úhel pohledu. Jako prvek, který zvládne dát té stereotypizované, otupělé normalitě pěkně za vyučenou.
Nová kniha Petry Soukupové s tímhle romantickým konfliktem dál pracuje. Jen se střádají někteří aktéři a mění kulisy. Z původní čtyřky zůstanou dva – a ti potkávají poslední týden prázdnin na společném výletě jistou sourozeneckou dvojku. Starší ségru a mladšího bráchu. Divný je hlavně on; trpí přehnanou fixací na mateřskou autoritu, pocitem méněcennosti a viny. A tak se kouše do krve a zdrhá. Oťukávání nové herní sestavy tentokrát zabere skoro půlku knihy. Tempo vyprávění je dost pozvolné, vedou se dlouhé, místy nezáživně nastavované řeči. Jakmile se ale objeví na scéně titulní „smutná kočka“, která partu dovede na práh jedné místní záhady, příběh začne ostře růst. Přibývá akce, tajemství, napětí. Stejně jako náznaků a symboliky.
Divné děti a smutná kočkailustrace Nikola Logosová Host, Brno 2023, 256 stran |
Tu záhadu představuje stařena, kterou společnost zapudila. Žije sama, jen s chřadnoucí faunou a flórou. Míchá v sobě prvky poustevnice a anarchistky. Je cynická, plná vzteku, ale zároveň hrdá, nezávislá, svobodná. Prostě divná – jako parta, co ji objeví. To setkání samozřejmě zkušenostně obohacuje obě strany. Stařena je překvapena, jak je parta odvážná a nápomocná, pokud jde o druhého. A parta zraje, dospívá. Jen kdyby autorka netlačila v některých motivech tolik na pilu; například, když se rovnou v názvech kapitol ptá, „co chce bůh“, nebo „je Petr gay?“. Jsou to spíš zbytné ideologické odskoky než nějaké zásadní obohacení profilu jednotlivých hrdinů. Ale i tak je finále knihy skoro melodrama. Soukupová totiž zvládne vždycky vytěžit své řemeslo ve prospěch věci.
Jenže ve srovnání s tím, co napsala autorka pro děti dřív, je to pořád spíš lepší průměr. Ať jde o prvotinu Bertík a čmuchadlo, druhotinu Kdo zabil Snížka? nebo samotný Klub divných dětí. Jako by v novince pro děti platilo totéž, co v případě autorčiny předloňské prózy pro dospělé Nikdo není sám: je to sice pořád stará známá Soukupová, ale už trochu ohraná, variující svá oblíbená témata, jedoucí tak na půl, možná dvě třetiny plynu. Co takhle ozdravná pauza a restart? Rozmělnit talent, kterým Petra Soukupová disponuje, by byla škoda. Velká škoda.
