Nobelova cena za literaturu má barvitou minulost. John Steinbeck prohlásil, že si není jistý, zda si ji zaslouží. Ernest Hemingway váhal, jestli ji přijmout, a Jean-Paul Sartre ji nakonec opravdu nepřijal se slovy, že odmítá jakákoliv ocenění své práce. Kromě různých reakcí autorů pak s Nobelovou cenou souvisí ještě jeden zajímavý paradox.
Nobelova cena za literaturuHistorie Nobelova cena za literaturu byla poprvé udělena v roce 1901 Švédskou akademií, která sídlí ve Stockholmu. Získal ji francouzský básník Sully Prudhomme. Od té doby se udělovala ještě 107krát, sedmkrát její vyhlášení akademici přerušili. Na nejdelší dobu během druhé světové války. |
Více než o jejích držitelích se totiž často mluví o těch, kteří ji nezískali – živých i mrtvých. Ať už jde o Antona Pavloviče Čechova, Henrika Ibsena, Marka Twaina, nebo žijící legendy Philipa Rotha a Milana Kunderu. Jejich jména se na každoročních seznamech tipů na vítěze objevují už léta. Až to působí vzhledem k rozsáhlosti a důležitosti jejich díla nevhodně. Ale nejsou jediní.
Stále ta samá jména
Žebříček, který pravidelně sestavuje londýnská sázková kancelář Ladbrokes, totiž ani letos nepřináší žádná překvapení. V první desítce podobně jako loni či předloni figurují jména stejných autorů a japonský spisovatel Haruki Murakami, kterému v češtině letos vyšel román Hon na ovci (recenzi čtěte zde), jim už tradičně vévodí.
Úspěšný autor si u nás sympatie získal nejen jedinečnými vypravěčskými schopnostmi, ale také občasnými zmínkami o Česku (třeba ve své nejslavnější knize Norské dřevo). Sám Murakami o Nobelovu cenu nemá příliš zájem. V rozhovoru pro časopis New Yorker z roku 2012 řekl: „Žádné ceny nechci. To znamená, že jste skončili.“
Pravděpodobnost jeho vítězství však zvyšuje fakt, že loni zvítězila žena, konkrétně Běloruska Světlana Alexijevičová, a akademici, jak se ukázalo v minulosti, dvěma ženám za sebou ceny moc rádi nedávají. Navíc ta za literaturu v posledních pěti letech mířila s výjimkou roku 2012 do Evropy a Ameriky. Na řadu by tedy mohl přijít jiný kontinent.
Tento argument hraje do karet i syrskému básníku Adonisovi, který se v žebříčku Ladbrokes drží hned za Murakamim. Ocenění by mu zajisté náleželo za výrazný vliv na podobu moderní arabské poezie, který odborníci často přirovnávají k vlivu anglického básníka T.S. Eliota na poezii anglofonní.
Třetí pozice žebříčku pak náleží Philipu Rothovi, který plní literární svět příběhy už přes půl století. Legendě amerického románu však okolnosti příliš nepřejí.
O akademicích se totiž říká, že vyzdvihování veleúspěšných autorů, a k tomu ještě z USA, nepatří mezi jejich záliby. Ne že by se snad ve Spojených státech nerodili talentovaní a tvořiví spisovatelé, ale pro Evropu však představuje udělování Nobelovy ceny za literaturu jednu z mála příležitostí, kdy se může pokusit alespoň trochu oslabit americkou kulturní hegemonii nad západním světem.
Stejně jako Rothovo vítězství je nepravděpodobný i úspěch Salmana Rushdieho, jehož Satanské verše vyšly v českém překladu loni (rozhovor s překladatelem knihy nejdete zde). Je o něj velký zájem a to akademikům příliš neimponuje.
Nobelova cena za literaturuAutoři a odměna Nejvíce oceněných autorů psalo v angličtině, francouzštině nebo němčině. Pro Česko Nobelovu cenu za literaturu získal Jaroslav Seifert v roce 1984. Zatím cenu obdrželo jen čtrnáct žen. Mezi nejznámější patří kanadská spisovatelka Alice Munroová, německá prozaička Nelly Sachsová nebo chilská básnířka Gabriela Mistralová. S Nobelovou cenou se pojí finanční odměna ve výši osmi milionů švédských korun, tedy asi 22,5 milionu českých korun. |
Naopak Milan Kundera se tak velkému zájmu veřejnosti netěší, ale sami akademici si musí v jeho případě klást otázku, zda už nepropásli tu správnou chvíli ocenit jeho práci.
Mají právo na cenu?
Samostatnou kapitolu spojenou s Nobelovou cenou za literaturu pak tvoří diskuse o tom, zda si cenu zaslouží i muzikanti, jejichž texty dosahují literárních kvalit. Své zastánce má především Bob Dylan, který se letos probojoval na 31. místo žebříčku Ladbrokes, ale také Leonard Cohen nebo Joni Mitchellová.
V Dylanův prospěch hraje fakt, že akademie už v minulosti ocenila dramatiky, jejichž dílo musí být stejně jako výtvory hudebníků reprodukováno, aby došlo naplnění, argumentují někteří.
Druzí zase berou za precedens vítězství Gabriela Garcíi Márqueze nebo Williama Faulknera, kteří sice byli spisovatelé, ale cenu jim akademie udělila za zásluhy na proměně románu jako žánru. Stejně tak by vítězství Dylana mohli zdůvodnit jeho podílem na proměně písňového textu jako literárního díla.
Ale členové Švédské akademie se nakonec rozhodnou podle svého a prostý milovník literatury s tím nic nenadělá. Jen je otázkou, zda se budou držet zajetého vzorce jako v minulosti, nebo se pro jednou rozhodnou překvapit a ukázat, že nejsou tak zkostnatělou a předvídatelnou organizací, jak se může zdát.
