Zdálo by se tedy, že stát o akci eminentně stál. Tak proč dnes jejím organizátorům vzkazuje: Pomozte si, jak umíte, my na to nemáme. Protože vrchní státní úředníci jsou nepoučitelní a jeden fatální karambol v případě zvaném Europalia jim byl málo.
O Europalii, tedy o možnost představit se jako první země bývalého ost-bloku v Bruselu na ostře sledované profilové prezentaci národní kultury, jsme nejdřív také velmi stáli. Jenže hned poté, co nám byl tento festival se čtvrtstoletou historií pro letošek příslíben, dostala akce mezi politiky familiární přezdívku "Eurolapálie". Stát totiž do projektu nehodlal vložit korunu a zabezpečení svěřil soukromé agentuře. Co následovalo, je již dosti známá věc: soukromé peníze se nesešly, Europalia z české strany krachovala a nakonec ji beztak musel zaplatit stát. Volil ovšem v situaci krajně nepříjemné: buď nastane skandál evropského dosahu, anebo nakonec ty peníze na stůl položíme. Naštěstí se stalo to druhé, ale nelibý závan, který to v Bruselu zanechalo, jen tak nevyvane.
A s Prahou 2000 se historie opakuje. Obsazení je sice jiné, ale děj podezřele podobný. I teď mohou organizátoři obrážet sponzory a stát až do příštího podzimu dřímat, než bude opět volit mezi rychlými penězi a velkou ostudou. A pokud zde důsledně píšeme stát, myslíme tím opravdu státní reprezentaci - bez ohledu na momentální stranické barvy, jež má vláda. I vrcholná kulturní prezentace směrem do světa je totiž formou zahraniční politiky. A ta prý bývá ve vyspělých demokraciích kabinet po kabinetu přenosná.
O Europalii, tedy o možnost představit se jako první země bývalého ost-bloku v Bruselu na ostře sledované profilové prezentaci národní kultury, jsme nejdřív také velmi stáli. Jenže hned poté, co nám byl tento festival se čtvrtstoletou historií pro letošek příslíben, dostala akce mezi politiky familiární přezdívku "Eurolapálie". Stát totiž do projektu nehodlal vložit korunu a zabezpečení svěřil soukromé agentuře. Co následovalo, je již dosti známá věc: soukromé peníze se nesešly, Europalia z české strany krachovala a nakonec ji beztak musel zaplatit stát. Volil ovšem v situaci krajně nepříjemné: buď nastane skandál evropského dosahu, anebo nakonec ty peníze na stůl položíme. Naštěstí se stalo to druhé, ale nelibý závan, který to v Bruselu zanechalo, jen tak nevyvane.
A s Prahou 2000 se historie opakuje. Obsazení je sice jiné, ale děj podezřele podobný. I teď mohou organizátoři obrážet sponzory a stát až do příštího podzimu dřímat, než bude opět volit mezi rychlými penězi a velkou ostudou. A pokud zde důsledně píšeme stát, myslíme tím opravdu státní reprezentaci - bez ohledu na momentální stranické barvy, jež má vláda. I vrcholná kulturní prezentace směrem do světa je totiž formou zahraniční politiky. A ta prý bývá ve vyspělých demokraciích kabinet po kabinetu přenosná.
